Našla jsme ji na půdě v krabici po dědečkovi. Vzpomněla jsem si, jak o té skleněnce vyprávěl. Byla prý kouzelná a plnila i ta nejtajnější přání.

Když jsem byla malá a jezdila k dědečkovi a babičce na venkov, ráda jsem si s nimi povídala. Babička vyprávěla o místních pověstech a legendách, dědeček zase o pokladech, které se ve zdejším kraji skrývaly.

Byl to velký dobrodruh, který snil o tom, že jednou nějaký poklad najde. Za ten největší ovšem považoval kouzelnou skleněnou kuličku. Byla to duhovka, kterou mu kdysi dávno každý záviděl.

Vyhrál ji na klukovi, jehož babička byla bylinkářka a bílá čarodějnice. Ta kuličku prý očarovala, aby přinášela štěstí tomu, kdo ji nosí v kapse. Jinak to nefunguje!

Na dně krabice

Jako by si tu kuličku tehdy zasloužil, protože krátce předtím, než ji vyhrál, zachránil na rybníce tonoucího kamaráda. Od té chvíle, co ji potom nosil v kapse, se mu ve všem dařilo.

Dostal se na školu, po které toužil, pak potkal babičku a nakonec se vrátil z války bez jediného zranění. A přitom mu hrozila smrt několikrát… Celý život kuličku ochraňoval, po jeho smrti ji babička ale uložila mezi dědovy věci na půdu. A tam jsem ji po mnoha letech našla já.

Zase čarovala

Když jsem tu duhovou kuličku uviděla, srdce se mi zatetelilo radostí a zvláštním silným pocitem. Intuice mi říkala, že to je dobré znamení.

Zrovna jsme procházeli doma těžkým obdobím, náš syn Tomáš se potýkal s těžkými zdravotní problémy, chodila jsem s ním po nemocnicích a moc jsme se o něho báli. Musela jsem opustit práci a naplno se mu věnovat.

Když jsem šla s Tomášem na další vyšetření, třímala jsem dědovu kuličku v kapse. A jako ve snách poslouchala, že léčba u syna konečně zabrala. Od té chvíle se k nám štěstí zase vrátilo. Věřím, že díky duhovce po dědovi.

Tereza (67), Liberec