Byla sobota večer, skoro noc. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco táhlo.

Obloha byla plná hvězd a měsíc se pomalu blížil k úplňku. „Je to vážně tady? Vidíš něco?“ ptala jsem se kamaráda. „Musí to být tady, jiná benzínka na mapě není,“ odpověděl Honza. Prošli jsme kolem pumpy, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků. A pak jsme to konečně uviděli.

Zmizel nám před očima

Malý kopeček a na něm ony zubaté hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž. Vyšplhali jsme po strmém kopci a vstoupili na polní cestičku. Vedla odnikud nikam a hrádek nám náhle zmizel před očima. Tušili jsme, že musí být někde před námi, jenže jsme neviděli vůbec nic.

Bílé světlo ve tmě

Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, se teď válel někde na kopci a vůbec se nám nesnažil pomoct. Dostala jsem strach. „Já tam nejdu,“ řekla jsem Honzovi, když se nám cesta začala ztrácet pod nohama.

Pes Argo, který šel na výlet s námi, se také zastavil a odmítal udělat krok dopředu. „Když už jsme vyšplhali ten krpál, tak to přece nevzdáme,“ rozhodl Honza a vydal se dál do lesa. S Argem jsme šli asi s metrovým odstupem za ním.

Strach se stupňoval

Suché větve praskaly pod našima nohama. Stoupali jsme pomaličku výš. Náhle se těsně přede mnou objevilo cosi neidentifikovatelného. „Jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ sykla jsem, hlas plný strachu. Chytila jsem Honzu za bundu.

Věděla jsem, že i on má trochu nahnáno. „Co to sakra je?“ Před námi svítilo do tmy cosi bílého. Kruh o průměru asi čtyři metry. A hned vedle jakási polorozpadlá klenba. Vypadalo to hodně divně.

Starý hrádek

Stáli jsme celí zkoprnělí. Cloumal s námi strach i zvědavost. To bílé kulaté světlo bylo asi ohniště. Říkala jsem si, že kdyby tam něco nebo někdo byl, Argo by to cítil a štěkal by. Ale byl v klidu. Dokonce se po chvíli odvážil a vydal se tím směrem.

Honza i já jsme šli za ním. Kousek nad tou rozpadlou klenbou jsme konečně objevili cestu. Popošli jsme už jen pár metrů a stanuli jsme před starým hrádkem.

Magické místo

Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor. Zalapali jsme po dechu. Hrad byl majestátní a překrásný. Vlastně to prý kdysi býval větrný mlýn. Po celém obvodu byla spousta oken. Teď už z něj však zůstalo jen obvodové zdivo. Vešli jsme dovnitř.

Když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama, pocit strachu byl najednou pryč. Místo něj na mě dolehla krása a pocit síly, kterou toto zvláštní místo mělo. Stáli jsme uprostřed hrádku a nad námi se otevřelo nebe plné hvězd a zářící měsíc v úplňku.

Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat. Připadali jsme si jako v jiném světě. Nádherném a magickém.

Nikola D. (51), Litoměřice