S manželem jsme měli namířeno na chatu. U silnice stála dívka a stopovala. S manželem se nám jí zželelo a nabídli jsme se, že ji svezeme. Netušili jsme, že na tuto jízdu nadosmrti nezapomeneme.

Stalo se to před třemi lety na podzim. S manželem Pavlem jsme jeli naposledy na chatu, kterou máme na Šumavě, abychom ji zazimovali.

Chatu s kůlnou jsme už měli vyklizené z předchozího víkendu, dokonce i skleník už byl téměř připravený, ale stále tam zbývalo dodělat několik věcí, jako třeba zatěsnit okna, vypustit vodu, aby nezamrzla v trubkách, zkontrolovat střechu a okapy a tak podobně.

Stála sama v dešti

Ráno jsme se museli s Pavlem hodně přemlouvat, abychom vyrazili. Bylo ošklivo, pršelo, hodně se ochladilo a vůbec se nám tam nechtělo. Jenže předpovědi hlásily, že se má i nadále ochlazovat, takže nám nic jiného nezbývalo. Vyrazili jsme kolem desáté dopoledne.

Cesta ubíhala pomalu, protože jel manžel kvůli nevlídnosti počasí dost opatrně. Když jsme odbočili z hlavní silnice a vydali se po okresní, všimla jsem si už z dálky, že někdo stojí u krajnice. Jak jsme se blížili, viděli jsme, že je to nějaká mladá dívka.

Přes hlavu měla kapuci a v ruce velký papír, kde bylo napsáno jméno vesnice, ležící nedaleko naší chaty. Celá se chvěla zimou.

S manželem jsme stopaře moc často nebrali, popravdě řečeno spíš nikdy, ale tahle slečna vypadala tak nešťastně, že jsme se s manželem na sebe jen podívali a pak přikývli. Zastavili jsme a dívka, aniž by promluvila, si vlezla dozadu.

Neřekla ani slovo

Pokračovali jsme dál v tiché jízdě. Všimla jsem si, že si manžel dívku několikrát prohlédl ve zpětném zrcátku. Podívala jsem se na něj a tázavě nadzvedla obočí. Manžel zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

Stejně jako já, ani on nevěděl, co si o nové spolucestující myslet. Pootočila jsem hlavu přes rameno a přátelsky jsem se na dívku usmála.

Kapuci měla stále na hlavě a dlouhé tmavé vlasy jí zasahovaly do tváře, takže rysy jejího obličeje nebylo možné příliš rozeznat. Nevěděla jsem, jestli s ní mám navázat rozhovor. Manžel se věnoval řízení a já jsem si dívku pečlivěji prohlédla.

Přišlo mi, že mě vůbec nevnímá. Dívala se jakoby nepřítomně před sebe, až mě napadlo, jestli náhodou není zdrogovaná. Mlčela a mně přišlo hloupé ji oslovovat a klást jí otázky.

Přemítala jsem, kdo je

Pozorovala jsem krajinu skrz okénko zmáčené od deště a přemýšlela jsem, kde se dívka na opuštěné silnici vzala. Hlavou se mi honily otázky typu: Je na útěku z domova? Rozešla se s přítelem? Jede za kamarádkou nebo se vrací domů a zmeškala autobus?

Nebo je to snad nějaká tulačka? Vždycky mě zajímaly lidské osudy a tak jsem si v duchu představovala, co jí v životě potkalo a co dalšího pro ni osud chystá. Kdybych v tu chvíli tušila, jaká je pravda, asi bych byla strnulá hrůzou.

Zvláštní zápach

Cesta pozvolna ubíhala a do vesnice, kam chtěla dívka odvést, to bylo už jen pár kilometrů. Jeli jsme asi čtvrt hodiny, ale už po několika minutách od chvíle, co jsme dívku naložili, jsem ucítila podivný zápach.

Napadlo mě, že se stopařka nejspíš delší dobu nemyla a že jak promokla, tak je její odér ještě silnější. Všimla jsem si, že manžel krčí nos podobně jako já. Podívali jsme se na sebe.

Z jeho výrazu bylo zřejmé, že se nemůže dočkat, až mineme ceduli s názvem vesnice a stopařku vysadíme. Zápach byl stále silnější, až jsem musela otevřít okénko. Už jsem se v duchu proklínala za naši dobrou vůli, s jakou jsme té dívce zastavili.

Teď už nám nezbývalo nic jiného, než ten zápach ještě pár minut vydržet. Přece ji nevyhodíme uprostřed prázdné silnice, pomyslela jsem si.

Utekla do neznáma

Konečně jsem si v dálce všimla cedule značící začátek vesnice. Sotva jsme ji minuli, vzala dívka za kliku u dveří a chystala se vystoupit. Manžel zastavil u krajnice a zapnul blikačky. Viděla jsem, jak se mu ulevilo.

Dívka, aniž by poděkovala, vyskočila z auta. V tu chvíli jí spadla kapuce z hlavy. Všimla jsem si, že má na krku hodně ošklivý šrám. Náhle mi jí bylo líto.

Chtěla jsem si jí zeptat, zda nepotřebuje pomoc nebo jestli nechce zavést do nemocnice, aby jí tam ránu ošetřili, ale už jsem se k tomu nedostala. Jakmile byla z auta venku, začala utíkat kamsi do polí. Přišlo mi to divné, ale už jsem to neřešila.

Já i manžel jsme byli rádi, že jsme se té podivné mlčící stopařky zbavili. Měli jsme však téma k rozhovoru na celý den.

Smutná událost

Když jsme se k večeru vraceli zpátky domů, byli jsme s manželem oba hladoví. Napadlo nás, že se stavíme ve vesnici, kde jsme dívku vysazovali, na večeři. Od známých jsme věděli, že je tam jeden hostinec, kde moc dobře vaří.

Když jsme si u hospodského objednávali, zmínil se mu manžel o našem nevšedním zážitku. Ten se na nás nejdřív trochu nedůvěřivě podíval a pak nám odvyprávěl šokující příběh.

Před deseti lety se prý měla dívka ze zdejší vesnice provdat za mladíka z vedlejší vesnice. Moc se milovali a často se navštěvovali. Mladík za dívkou jezdil na kole, ona za ním stopem. Bohužel se jí to stalo osudným. Stopla si vraha, který ji znásilnil a zabil.

Vytřeštěně jsme na hospodského zírali. „Nejste jediní, komu se tu ta stopařka zjevila,“ dodal.

Otázky zůstaly

Celou cestu domů a ještě pak několik následujících dní jsme s manželem tu děsivou příhodu rozebírali. Zjevuje se přízrak té zavražděné stopařky proto, aby na ni lidé nezapomněli? Nebo tímhle způsobem alespoň symbolicky po letech dojede tam, kam měla namířeno?

Na tyto a podobné otázky asi odpovědi nikdy nenajdeme. Na chatu s manželem jezdíme dál a pokaždé, když projíždíme místem, kde jsme stopařku nabírali, cítíme úzkost.

Romana K. (65), Olomouc