I když mi bylo jen devatenáct, maminka s babičkou si myslely, že mám nejvyšší čas na vdávání. I ženicha mi vybraly.

Doma to už nebylo k vydržení. Denně jsem se očima vyptávala hvězd, kdy už mi pošlou prince, který by mě vysvobodil, ale odpovědi jsem se nedočkala. Jen na mě tak tiše spiklenecky pomrkávaly, ale to bylo všechno.

Bylo mi devatenáct, prodávala jsem v textilní galanterii na náměstí a měla jsem nadějné vyhlídky na svatbu s mladíkem ze sousedství. Vyrůstali jsme skoro vedle sebe, rodiny se navštěvovaly, a časem začalo být čím dál jasnější, že se vezmeme.

Nechápu, koho to napadlo, nepamatuji si, kdo to vyslovil jako první, ale najednou se z toho stala jakási samozřejmá věc. “Markéta a Tonda se co nevidět vezmou a nastěhují k nám do podkroví,” vykládala po městečku moje maminka.

“Má to tam zůstat prázdné a bez užitku?

Tak jen ať se tam mladí zabydlí, ten pokojíček s okny do zahrady bude pro dětičky jako dělaný.” Městečko horlivě přikyvovalo a nejhorlivěji kývala Tondova maminka samoživitelka, která bydlela s Tondou a jeho sestrou Mařkou v mrňavé přízemní garsonce ve starém činžáku na křižovatce.

V hlavě se mi uhnízdilo hrozné podezření, že jim jde o náš barák, prvorepublikovou vilku v zahradě s altánem obrostlým pnoucími růžemi a plné třešní a jabloní.

Nejpyšnější jsem byla na náš modřín, na který naopak příšerně nadávala moje maminka, neboť modřín se jmenuje opadavý, a když jako náš jediný jehličnatý strom před zimou opadává, dělá to s plným nasazením. To znamená, že na zahrádce je pak trochu nepořádek, řekneme-li to opatrně.

Myši pod postelí

Abych byla upřímná, Tonda nevypadal zase tak špatně a občas s ním byla i zábava, ale na to, abych se za něj vdala, to bylo pořád nějak málo.

Bohužel jsem byla pod velkým tlakem, tlačily na mě maminka, babička, budoucí tchyně a také moje dvě nejlepší kamarádky, které se těšily, že je pozvu na svatbu. Vzpomínám si, jak babička seděla u horkých kamen, pletla šálu a káravě ke mně promlouvala:

“Holka nešťastná, copak ty chceš zůstat na ocet? Myslíš si, že nám na vrata buší tucet ženichů, jednoho pošleš pryč a už se sem požene hromada dalších? To se ale, děvenko, moc pleteš. Támhle stará Slámová, ta byla taky moc pyšná, jako ty.

Žádnej jí nebyl dost dobrej. Nevím, koho čekala, ale celé město ví, čeho se dočkala: je jí osmdesát, bydlí v pastoušce a pod postelí má myší hnízdo.

Tak chceš dopadnout?” Odpověděla jsem, že neznám nikoho, kdo by tak chtěl dopadnout, ale na druhou stranu si nemyslím, že přesně takhle skončím, když odmítnu Tondu Stejskala. “A co se ti na něm nelíbí?” vybafla vzápětí maminka. “Vypadá dobře, má pěkný oči.

Je účetní, všechno si umí dobře spočítat. A je šikovnej, slíbil, že udělá novej plot.” Jenom táta se držel stranou toho nedůstojného dohazování, dokonce zamumlal, že plot by svedl rovněž.

Ale když jsem se na něj obrátila s prosbou, aby se mě zastal, vylezlo z něho: “Ženské, narozdíl od chlapů, nemůžou vdavky moc odkládat. Aby nebylo pozdě!”

Teprve devatenáct

O první adventní neděli přišel na oběd Tonda. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Dokážu si vybavit i takový detail, jakým je vzorek na kravatě: byl kýčovitý.

Oblékl si pomuchlané hnědé kvádro po mrtvém dědečkovi, vypadal v něm přízračně, jako nebožtíkův duch. Věnoval mámě tři červené karafiáty s asparágusem, ta nad nimi vykřikovala nadšením. Babička vyfasovala unavenou gerberu a táta lahev domácí slivovice.

Ještě před polévkou s knedlíčky vedl Tonda monolog o tom, že nastal čas se usadit, a to jsem nevydržela a řekla: “Proboha, Tondo, co blázníš?

Vždyť je ti teprve devatenáct.” Šlehl po mně vzteklým pohledem a pochválil mámě kolekci neobyčejně ošklivých malovaných talířů, zdobících celou jednu stěnu.

Poznamenala jsem, že sním o tom, jak je rozbíjím, pěkně systematicky, jeden po druhém, a babička se ustrašeně pokřižovala. Po domácím ořechovém dortu táta šťastně odšpuntoval slivovici, tohle pro něj byla nejkrásnější nedělní chvilka. Připili jsme si.

Nebezpečně se přiblížil okamžik, kdy měl Tonda v úmyslu vytáhnout z kapsy hnědého saka krabičku s prstýnkem.

Vyděšený zajíc

Přikrčila jsem se jako vyděšený zajíc, na kterého míří myslivcova puška. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Babička zářila jako žárovka, táta si rychle nalil dalšího panáka a máma z rozpaků pořád mluvila, říkala že se stydí za ten modřín, protože na zahradě je binec a ona to nestihla shrabat. Tonda hledal krabičku s prstýnkem a nepřítomně jí odpověděl:

“Já ten modřín porazím, jakmile…” Jak měla ta věta skončit, se už nikdo z nás nikdy nedověděl. Asi chtěl říct: jakmile se sem nastěhuji. Skočila jsem ke zdi, sundala malovaný talíř a hodila ho po něm. Zasáhla jsem vázu s květinami.

Zpod stolu utekl kocour, vylekaly ho střepy. “Ježížmarjá, Markéto!” vykřikla maminka. Babička se pokřižovala a táta se napil rovnou z lahve. Bylo po zásnubách.

Cítila jsem se trichu provinile, když jsem pozorovala Tondu v hnědém saku, jak za sebou zavírá zahradní branku. Vzala jsem si tepláky a šla uklízet tu spoušť pod modřínem. Přišla za mnou babička a povídá: “Tys tomu dala, Markétko. Kdo si tě teď vezme?”

Vrána mladší

Bylo mi hrozně, vlekla jsem se do práce jako postřelená. Večer jsem poslouchala asi tři hodiny maminčino a babiččino lamentování na téma: Zůstaneš nám na krku, skončíš v pastoušce, nedočkáme se vnoučat (babička pravnoučat), co tomu řeknou lidi?

V hloubi duše jsem ale byla stejně ráda, že jsem prstýnek od Tondy nepřijala. Že to osud nebo můj anděl nebo kdo tak zařídil, abych se v té důležité chvíli vrhla ke stěně a mrštila ošklivým talířem. Lepší samota než Tonda v saku po nebožtíkovi dědečkovi.

Naštěstí bylo ve hvězdách psáno něco lepšího než samota. Týden nebo čtrnáct dní před Vánoci onemocněl kocour. Ve veterinární ordinaci neseděl pan doktor Vrána jako obvykle, ale jeho zástupce. Vrána měl dovolenou, lyžoval v Krkonoších.

Ten zástupce byl Vrána mladší, mladík sotva po škole. Znala jsem ho od vidění. Kocourovi předepsal antibiotika a mně řekl: “Kdybych věděl, že mi sem přinesete kocoura zrovna vy, vstávalo by se mi ráno mnohem líp.” Nejspíš to měl být kompliment.

Nejistě jsem se na něj usmála. Vzpomněla jsem si na hnědé sako a v duchu konstatovala, že mu pracovní plášť sluší.

Jak se má kocour?

Kocour se uzdravil jako mávnutím proutku. To byla trochu škoda, doufala jsem, že se ta kocouří chřipka povleče déle a že budu muset opět vyhledat zvěrolékaře.

Ale bylo to zbytečné, což jsem pochopila, když jsem uviděla, jak se zvíře láduje odřezky syrového hovězího, jako by půl roku nejedlo.

A zase přišlo ráno a já se zase vlekla do krámu, ve výloze se třpytily stříbrné řetězy, červené a zelené vánoční ozdoby a polystyrenové sněhové vločky. Svátky klepaly na dveře a mně bylo smutno. Teprve když do galanterie vešel zákazník, rozveselila jsem se.

“Jak se daří kocourovi?” optal se úvodem. Odpověděla jsem, že je zdravý jako rybička. Takže aby bylo jasno: do podkroví naší vilky se nenastěhoval Tonda, ale Vrána mladší.

Už celá desetiletí dojemně pečuje o naše kočky a o modřínu říká, že je to nejkrásnější strom široko daleko.

Markéta (57), jižní Čechy