Je to zvláštní, když dvě vlastní sestry nemají kromě své mámy a táty snad vůbec nic společného. Každá přemýšlí jinak, má jiný životí styl a bavit se spolu o něčem je takřka nemožné. I to má ale řešení!
Právě toto je případ mě a mé o sedm let mladší sestry. Jako bychom byly každá z jiné planety. Jako malou jsem sestru zbožňovala. Bylo to veselé roztomilé dítko.
Starala jsem se o ni jako máma a možná jsem to s ní uměla ještě o rochu víc, protože jsem pro ni vymýšlela různé bláznivé hry, na které by dospělý asi jen tak nepřišel. S přibývajícími roky ale sestra zvážněla, začaly jsme se sobě vzdalovat.
Nechápaly jsme se
Zatímco já jsem byla odjakživa takový ten ďáblík. Ráda jsem se bavila, dobře se najedla a byla jsem pro každou špatnost. Ona si zvolila přísně asketický způsob života.
Zaměřila se na zdravou výživu, takže najednou všechno muselo být jen bio a čokoláda nebo houska z pšeničné mouky byla nepřípustná. Kuřecí maso pak nejedla na protest proti velkochovům.
Takže když jsem dala na stůl třeba úžasné šunkové chlebíčky, ani se jich nedotkla a její cukroví z náhradních “zdravých” surovin, které mi přinesla, se nedalo jíst… Oblíbila si jógu a běžky, které já nemusím. Raději mám brusle nebo sjezd.
Když jsme pak zapředly nějaký hovor, stále jsme narážely na rozdílné názory. Nejvíc mě na sestře vytáčela její nesdílnost.
Zatímco já jsem co na srdci, to na jazyku a chtěla jsem se jí svěřovat s každým trápením jako pravé kamarádce, ona o svém soukromí mlčela jako hrob. Nemohly jsme si popovídat o jejím vztahu s manželem, ani o jejím pochroumaném psychickém zdraví.
Nezajímala ji moje milovaná Korela, o které bych jí ráda vyprávěla, protože držení papoušků v zajetí považuje za týrání zvířat. Nemohla jsem s ní probírat ani ženská témata, jako je móda nebo kosmetika.
Výroba nového oblečení je totiž pro ni neekologická a líčidla nepoužívá, protože podle ní škodí zdraví.
Nečekaná společná cesta
Hodně mě mrzelo, že se sestrou nemám jediné společné téma, a tak náš vztah pomalu ale jiště uvadal. Už téměř vůbec jsme se nevídaly. Pak ale přišlo něco, co náš vztah vzkřísilo.
Sestře se narodil krásný chlapeček a já, která jsem mateřství stále odkládala, jsem se do něho doslova zamilovala. Najednou to ve mně probudilo obrovskou tohu také si pořídit děťátko.
Jenomže otěhotnět se mi nepodařilo, a tak jsem se rozhodla alespoň založit nadaci pro opuštěné děti. Sestra se překvapivě nadšeně přidala. Od té doby se vídáme pravidelné a probíráme svůj projekt tak, že nám na to ani nestačí čas.
Radka H. (46), Brno