Byl to sen nejen můj a mého muže. Navštívit tuto zemi si moc přáli i naši synové. Vyrazit s cestovkou ale byla chyba, už to příště neuděláme.
Když se po revoluci brána cestování otevřela, já byla v pátém měsíci těhotenství. Po prvorozeném synovi Jakubovi přišel za dva roky Míša, a tak jsme každé léto vyráželi maximálně na Slapy. Teprve za deset let jsme odjeli na dovolenou do Řecka. To moře, klid, pohoda místních nás fascinovaly.
Každý rok jsme pak objevovali jiné země, Itálie, Bulharsko, Egypt… a když jsme se jednou našich synů zeptali, jakou dovolenou by si přáli ještě strávit s rodiči, než je to přestane bavit, byla jejich volba jednomyslná – Island!
Nebudeme šetřit
Bylo nám jasné, že tenhle výlet bude drahý, jako je drahý celý Island. Jet bez cestovní kanceláře jsme si netroufali, i když nás k tomu synové přemlouvali, že to přece zvládneme!
S manželem jsme hledali na internetu, až jsme našli malou cestovní kancelář a výlet, který se zdál zajímavý a taky nebyl tak drahý. Všechno klapalo podle plánu. A tak jsme jednoho dne přistáli na Islandu.
Autobus nás odvezl do malého, příjemného hotýlku. Ráno snídaně a vyrážíme autobusem na okruh ostrovem. To si užijeme! Nebudeme šetřit, nebudeme přepočítávat na koruny, tohle musí být velkolepá dovolená.
Řízečky
S tím jsme druhý den nastupovali do autobusu, který na nás čekal před hotelem. Průvodkyně byla příjemná a hned bylo poznat, že má tento ostrov ráda a hodně toho o něm ví. Bylo nám jí ale líto, s ostatními účastníky zájezdu musela mít svatou trpělivost.
„Na této benzince si zajděte na toaletu, pak dlouho nebude kde.“ opakovala. Všichni to pochopili, až na dvě paní, které chvilku poté, co jsme odjeli od benzinky, začaly hlasitě povykovat, že potřebují opravdu akutně na záchod.
Na benzince prý nebyly, to se jim ještě nechtělo. Další problém nastal s obědem. „My oběd nechceme,“ ozvali se naši spolucestující, „my máme své jídlo s sebou!“ Do manžela, jako když bodne šídlem.
Vyskočil, že on oběd v restauraci chce, protože touží ochutnat něco místního. Zatímco jsme seděli v restauraci, ostatní lidé z autobusu vytáhli na parkovišti své řízky a paštiky, probodávali nás pohledem, ale můj muž si nenechal zkazit chuť.
Když jsme přicházeli k autobusu, pokřikovali na nás: „Nojo, Pražáci, ti na to mají!“ To si manžel líbit nenechal, a zařval: „Máme sice možná větší platy, ale taky sakra vyšší nájmy!“ V tomto duchu se naše cesta odvíjela dál a napětí houstlo.
Další hádka
Když jsme čekali poblíž jednoho gejzíru na skupinku našinců, kteří se ztratili, rozjela se další hádka mezi mým mužem a zbytkem českých turistů. Průvodkyně se je snažila uklidnit a do toho se správcem parku řešila ty čtyři ztracené turisty.
Naštěstí se asi za hodinu našli. V letadle na zpáteční cestě jsme se už vzájemně nebavili vůbec, na letišti v Praze jsme se loučili jen s průvodkyní, její práce byla skvělá a trpělivost obdivuhodná.
Velký sen pro nás nakonec splněný byl. Ještě se na Island chceme vrátit a užít si ostrov bez cestovky a hlavně bez otravných turistů.
Miluše (62), Praha
