S Maruškou jsme chodily do školky a pak do školy. Rozdělila nás až láska k jednomu muži. Po letech jsme se zase potkaly a scházíme se dodnes.

Byly jsme velké kamarádky. Chodily jsme spolu do školky i na základní školu. I na střední jsme chtěly jít spolu, ale já se dostala na gympl, zatímco Maruška ne, tak šla na střední zemědělskou. Na jedné zábavě jsme potkaly Petra. Líbil se mně i Marii.

Najednou mezi námi bylo napětí. Kterou z nás si vybere? A on se jako chlap snažil urvat, co se dá. Tak tři měsíce chodil se mnou, a pak dal přednost Marii. Hrozně jsme se tehdy pohádaly a já byla ráda, že jsem se právě s rodiči stěhovala do jiného města. Alespoň jsem Marii a Petra nemusela už nikdy potkat.

V nemocnici

Brzy jsem ale zjistila, že jsem s Petrem těhotná. Tehdy mi přišlo vhod, že o mě začal jevit zájem kluk ze sídliště. Milan byl moc hodný a trochu jednoduchý. Nebylo nic těžkého toho využít, rychle uvěřil, že je to dítě jeho.

Vzali jsme se, narodila se nám Jituška. Trochu předčasně… Nikdo ale nic neřešil. Čas běžel. Byli jsme šťastná rodina do mých pětašedesátin, kdy můj muž zemřel. Nastaly těžké časy, najednou jsem zůstala sama.

Těžko jsem to zvládala a jednoho dne jsem zkolabovala. Skončila jsem až v krajské nemocnici. A ke mně na pokoj přivezli ženu stejného věku.

Krásné usmíření

„Mařenko!“ vydechla jsem. Dva dny jsme si jen a jen povídaly. Zlá krev už mezi námi nebyla, vše odnesla voda. Ona si Petra nakonec vzala, ale brzy se rozvedla. Hodně pil a ještě ji bil. Má s ním dceru Anežku. Ta ji přišla navštívit v neděli.

Když jsem ji spatřila, málem jsem na ni vyhrkla: „Jituško!“ Kopie mé dcery se hrnula k mé dávné kamarádce. Vtom se otevřely dveře – a v nich Jitka. Maruška zmlkla a nastalo hrobové ticho.

Čekala jsem výčitky. Maruška se ale začala šíleně smát. Ukazovala na ty dvě stejné ženy a vypravila ze sebe: „Tak my jsme spolu, Jarmilko, vlastně příbuzné!“ Byla jsem šťastná, že to vzala s nadhledem – a naše dcery taky.

Jarmila (75), severní Morava