Domů     Moje štěstí zničily plameny
Moje štěstí zničily plameny
5 minut čtení

Dodnes si pamatuji noc, kdy nám shořel dům. Myslela jsem, že jsem si tu hrůzu zažila poprvé a naposledy. Bohužel ne.

Byla jsem ještě malá a některé věci z té doby už nedokážu poskládat přesně, ale oheň si pamatuji dokonale. Pamatuji horko ve tváři, křik maminky i táty. Pobíhali kolem domu a snažili se zachránit, co se dalo.

Když mě máma vyvedla ven, měla jsem na sobě jen pyžamo. Stála jsem na zahradě, klepala se zimou a dívala se, jak plameny polykají střechu. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť to byl náš dům. Místo, kde jsme bydleli, kde jsem se cítila v bezpečí. A najednou tam bezpečí nebylo.

Panelák jako domov

Po požáru jsme se přestěhovali do paneláku. Rodiče říkali, že je to jen dočasné, ale z dočasného bydlení se nakonec stal náš život. Mně se tam nikdy nelíbilo. Nebyl to špatný byt, jen jsem pořád měla pocit, že žijeme někde, kde nám nic skutečně nepatří.

Za zdmi byli cizí lidé, nad námi dupaly děti a z chodby byl slyšet každý krok. Chyběla mi zahrada i ten pocit, že když večer zavřu dveře, jsem doma. Možná právě tehdy se ve mně usadil můj první velký sen, že jednou budu mít vlastní rodinný dům.

Splněný sen

O mnoho let později se mi to opravdu splnilo. S manželem jsme si koupili rodinný dům. Pamatuji si den, kdy jsme poprvé odemkli jeho dveře. Měla jsem slzy v očích, procházela jsem prázdnými pokoji a představovala si, co v nich jednou bude.

Dětské postele, hračky, fotografie na stěnách, rozházené boty v předsíni. Poprvé jsem měla něco, po čem jsem toužila od chvíle, kdy jsem jako malá stála před naším hořícím domem. Jenže společně s radostí se do mě nastěhoval i strach.

Začala jsem kontrolovat zásuvky. Před odchodem z domu jsem několikrát obcházela místnosti a dívala se, jestli jsem něco nenechala zapnuté. Když venku přišla bouřka, nemohla jsem myslet na nic jiného než na blesk, který může udeřit do střechy.

Stačilo, aby někde zapraskala elektřina, a okamžitě jsem zpozorněla. Večer jsem někdy chodila po domě a kontrolovala, jestli někde necítím kouř. Manžel se tomu zpočátku smál.

„Zbytečně se bojíš,“ říkával. „Vždyť jsme všechno nechali zkontrolovat.“ Věděla jsem, že má pravdu. Přesto jsem nedokázala přestat.

Ten strach měl svůj důvod

Někdy jsem si připadala směšně. Vždyť ostatní lidé přece normálně žijí v domech a při každé bouřce neobíhají zásuvky. Jenže já jsem nebyla jako ostatní. Když jsem slyšela hrom, nebyla jsem dospělá žena sedící v bezpečí svého obýváku.

Na okamžik jsem se znovu stala tou malou holkou v pyžamu. Cítila jsem kouř v krku a slyšela mámin hlas. Viděla jsem plameny za okny.

Člověk může vyrůst, přestěhovat se, koupit nový dům a založit rodinu, ale uvnitř sebe si pořád může nést dítě, které se bojí usnout, protože má strach, že ho v noci probudí oheň.

Pak přišla bouřka

Jednou jsme odjeli na dovolenou. Všichni čtyři. Já, manžel a naše dvě děti. Před odjezdem jsem samozřejmě prošla celý dům. Vypnula jsem spotřebiče, zkontrolovala zásuvky a několikrát se ujistila, že je všechno v pořádku. Manžel už jen protočil oči.

„Prosím tě, pojď už,“ řekl. „Dům tu bude stát, až se vrátíme.“ Když jsme odjížděli, otočila jsem se ještě ve dveřích a podívala se dovnitř. Dodnes nevím proč. Možná jsem jen potřebovala ten dům naposledy vidět takový, jaký jsem ho milovala.

O několik dní později přišla bouřka. Seděli jsme na dovolené na pokoji, děti spaly a venku šlehaly blesky. Když přišel první opravdu silný hrom, okamžitě jsem se sevřela. Manžel se na mě podíval a skoro se usmál. „Zase se bojíš?“ řekl. Ani jsem mu neodpověděla. Měla jsem divný pocit.

Podruhé přišel oheň

A pak zazvonil telefon. Na druhém konci byl cizí člověk. Řekl mi, že u našeho domu hoří. „Hasiči už jsou na místě.“ Víc si z toho hovoru skoro nepamatuji. Jen jsem seděla, zírala a nadávala manželovi, že si z toho dělal legraci a že musíme jet.

Najednou jsem měla pocit, že se celý svět zastavil. Po všech těch letech, po všech kontrolách a nocích, kdy jsem se bála bouřek, se to stalo znovu. A tentokrát jsem u toho nebyla.

Nemohla jsem nic udělat. Nemohla jsem běžet ven a alespoň něco zachránit. Byla jsem daleko a náš dům hořel. Dům, o kterém jsem jako dítě tolik let snila.

Vrátili jsme se

Když jsme se vrátili, všude byl cítit kouř. Některé části byly černé, jiné pokryté vodou. Věci, které jsme měli rádi, byly pryč. Fotografie, hračky, oblečení, drobnosti, kterých jsme si předtím ani nevážili.

Člověk zjistí, co pro něj znamenaly obyčejné věci, až když se na ně dívá jako na popel. Dům jsme postupně opravili. Bylo to drahé, vyčerpávající a dlouhé, ale udělali jsme to.

Vyměnili jsme, co bylo potřeba, opravili pokoje, vymalovali stěny a koupili nový nábytek. Lidé kolem nás říkali, že časem bude všechno zase jako dřív. Jenže já věděla víc.

Je to spousta let. A já od té doby na dovolené nikde nebyla. I manžel musel jezdit s dětmi sám. Bylo mi to hloupé, ale prostě to nešlo.

Smůla ve mně?

Dnes už v tom domě zase bydlíme. A přesto mám někdy pocit, že jsem si ho neměla nikdy přát. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že možná nosím smůlu.

První dům shořel, když jsem byla dítě. Druhý, můj vysněný, shořel, když jsem konečně dostala všechno, po čem jsem celý život toužila.

Kamila L. (67), Ostrava

Související články
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zázračné oleje jsou tu pro vás
nejsemsama.cz
Zázračné oleje jsou tu pro vás
Kdyby pokožka uměla mluvit, na kosmetické oleje by psala ódy. Jsou totiž přesně tím, co potřebuje, když je unavená a napjatá. Suchá, napjatá nebo citlivá pokožka si někdy žádá víc než běžný krém. Vlivem věku, stresu, hormonálních změn či počasí ztrácí pružnost, rychleji se dehydratuje a hůř drží vlhkost. Právě tehdy přichází ke slovu rostlinné
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Šílený Magnus Vasa se vrhl z okna za přízrakem
historyplus.cz
Šílený Magnus Vasa se vrhl z okna za přízrakem
„Jsi mi drahý, nikdy jsi mě nerozčílil,“ pronesl Gustav Vasa ke svému třetímu synovi Magnusovi. Měl o mladíka starost, varoval ho v dopisech před přílišným běháním, aby si nepolámal nohy. Tehdy ještě netušil, že prince bude ohrožovat mnohem závažnější zdravotní problém. Osud mu zprvu přál. Byl otcův oblíbenec, třetí v pořadí následníků švédského trůnu. Stejně jako
Hned po svatbě mu Hebká nasadila parohy?
nasehvezdy.cz
Hned po svatbě mu Hebká nasadila parohy?
Skandální tvrzení se šíří kuloáry. Herec ze seriálu Pod hladinou Marek Němec (45) už čtyři roky září zamilovaností vedle nové partnerky, nyní již manželky, Petry Hebké (42). Básnil, že má ženu, ktero