Měla jsem krizi středního věku a nevěděla, co dál se svým životem. Tak jsem navštívila vědmu v naději, že mi pomůže…

Nikdy jsem na nějaké předpovídání budoucnosti, věštění z kávové sedliny a karet nebo za pomoci křišťálové koule nevěřila.

Byla jsem nabitá energií

Když jsem poprvé k jedné takové vědmě vcházela, byla jsem k jejím radám velice skeptická, jenže když jsem odcházela, cítila jsem se nabitá energií a nadšená.

Byla jsem skoro jako zhypnotizovaná. Cítila jsem se pomalu jako narkoman, co si právě dal dávku, a chtěla jsem to prožít znovu a znovu.

Pocit zbytečnosti

Nikdy bych se nevydala ke kartářce, kdybych zrovna nepřekročila padesátku a necítila se jaksi nadbytečná. Můj život jako by najednou ztratil smysl.

Děti v té době už dávno měly vlastní rodiny a naše soužití s manželem připomínalo spíš dva spolubydlící než muže a ženu, kteří kdysi prožívali lásku a vášeň.

Cítila jsem se tak trochu pod psa, a když jsem to vyprávěla své kamarádce Janě, poradila mi, ať si dojdu ke kartářce a zjistím, co mě čeká.

Lísteček s telefonním číslem

Nejprve jsem takovou myšlenku zavrhla, ale když jsem si za pár dní na ni vzpomněla, musela jsem na návštěvu kartářky myslet stále dokola. Několik týdnů mi trvalo, než jsem z peněženky vyndala lísteček s kontaktem na onu kartářku a vytočila její číslo.

Měla příjemný hlas

Paní na druhé straně telefonu mě příjemně překvapila svým hlasem, nezněla jako ty pouťové čarodějnice, které vídám sem tam v televizi, naopak mi připomínala spíš hodnou tetu z vesnice.

Co mě ale zaskočilo, byl fakt, že mě k sobě neobjednala až na někdy, ale rovnou na druhý den ráno. Myslela jsem si, že mají kartářky dlouhé čekací lhůty podobně jako doktoři.

Příjemná ženská

Celou noc jsem nespala. Přesně v osm hodin ráno jsem stála před dveřmi bytu, který nevypadal nějak zvláštně, na dveřích nevisela lebka ani mrtvý kohout nebo podobné atributy.

A když jsem vstoupila dovnitř, překvapilo mě, že tam není ani dým z kadidla či vonných tyčinek. Vypadalo to tam zkrátka úplně normálně a i paní vědma vypadala jako každá jiná ženská v důchodu.

Věděla o mně všechno

Výklad karet probíhal vlastně bez mého zapříčinění. Na požádání kartářky jsem zamíchala karty, sejmula tři hromádky a nejprve si vyslechla vše o svém životě, rodině i práci.

Až mě mrazilo, jak všechno sedělo, aniž bych oné dámě cokoli odkývala, napověděla jí nebo sama něco vyprávěla.

Byla jsem nadšená

Pak jsem se mohla karet zeptat na to, co mě trápí, a kupodivu mi karty odpověděly tak, že jsem z oné dvouhodinové seance odcházela sice o dva tisíce lehčí, ale o to šťastnější, překvapenější a rozhodnější.

Co mi karty řekly, to se do půl roku splnilo a já jsem byla nadšená a chtěla jsem tu jistotu a pocit moci nad svým osudem, který mě díky radám nemohl překvapit, znovu. A tak jsem onu dámu opět navštívila.

Jako omámená

Paní kartářka mě s radostí přijala. Sice si řekla o pětistovku víc, ale to mi nevadilo. Hlavně že si na mě udělala čas. O hodinu později jsem odcházela opět s pocitem nadšení a věděním, co bude dál s mým životem.

Byla jsem pomalu jako zdrogovaná a už za měsíc jsem ji prosila o další sezení. Přestalo mě trápit, že to stojí fůru peněz, chtěla jsem jen vědět, co bude dál, co dělat a jak se zachovat.

Ptala jsem se na všechno

Nakonec to došlo až do takového extrému, že jsem ke kartářce chodila každý týden a utratila jsem skoro celou svoji výplatu za to, abych nemusela o svém životě přemýšlet, a nechala karty či kávový lógr, aby rozhodovaly za mě.

Ptala jsem se dokonce i na to, jestli si mám obarvit vlasy, koupit novou skříňku nebo se sejít po deseti letech s kamarádkou – ztratila jsem zkrátka soudnost.

Celý jeden rok

Můj stav závislosti se stále prohluboval. Beznaděj a chvíle, kdy jsem byla naplněna její předpovědí budoucnosti, se střídaly jako na běžícím pásu celý jeden rok. Manžel si nevšiml ničeho, stačilo mu, že je jídlo v lednici a v televizi kriminálka nebo fotbal.

To dcera si mojí změny všimla, zvlášť když jsem nemluvila o ničem jiném než o budoucnosti a osudu, který znám.

Dcera mi nakonec otevřela oči

Tehdy to byla právě dcera, kdo mi vynadal, udělala mi přednášku o nezodpovědnosti, a dokonce pro mě chodila do práce, abych se cestou nezastavila na pochybné návštěvě kartářky.

Ještě párkrát jsem jí proklouzla, ale díky její svědomitosti jsem pochopila, jak na tom doopravdy jsem, a začala jsem s tím něco dělat. Teď, po téměř dvou letech, jsem vyléčená, život jsem si opět začala řídit sama a snažím se stát nohama pevně na zemi.

A jak jsem se později dozvěděla, paní kartářka Irma byla známá firma, která takto připravila o desítky tisíc korun další stovky naivních žen.

Zdena Č. (57), Brno