Nikdy bych nevěřila, že člověk může být tak strašně rád za obyčejné zazvonění u dveří. Jenže mě dostalo do pasti. Stále přemýšlím, proč se to mělo stát.

Jednoho dne u mě zazvonila nová sousedka. Přistěhovala se do bytu o patro níž a přišla se představit. Byla milá, usměvavá a hned si všimla, že se při chůzi opírám o hůl.

Zeptala se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Uvítala jsem to. Žiju sama už několik let. Děti mám, ale každé má svůj život, práci, rodinu a starosti. Zavolají mi, občas mi popřejí k narozeninám a někdy přijedou na návštěvu.

Byla tak ochotná

Nová sousedka se začala zastavovat častěji. Jednou mi přinesla pečivo, podruhé se zeptala, jestli nepotřebuji nakoupit. Když jsem jí řekla, že mě čeká kontrola u lékaře, nabídla se, že mě doprovodí. Byla jsem dojatá.

Připadala jsem si najednou, jako bych nebyla sama. Začala jsem jí dávat peníze za nákupy a za čas, který mi věnovala. Nejdřív jsem jí dávala jen drobné. Později jsem jí dávala víc. Věřila jsem jí.

Něco mi na tom nesedělo

První pochybnosti přišly úplně nenápadně. Jednou mi přinesla nákup a částka na účtence byla vyšší, než jsem čekala. Neřekla jsem nic. Podruhé zase něco nesedělo. Pak zapomínala účtenky. Ty ceny se zvyšovaly. Nebyly to velké částky.

Právě naopak, malé, skoro směšné. Takové peníze, kterých si člověk nejdřív ani nevšimne. Jenže za několik měsíců se z malých částek stala větší suma. Nejhorší ale nebyly peníze, ale to, že jsem věřila.

Když jsem se zeptala

Dlouho jsem nevěděla, jak jí to říct. Paradoxně jsem se já styděla. Nakonec jsem ji jednoho dne pozvala na kávu. Seděla naproti mně a já měla ruce položené v klíně, aby neviděla, jak se mi třesou.

„Potřebuju se vás na něco zeptat,“ řekla jsem. Podívala se na mě. Řekla jsem jí o účtenkách a o tom, že mi některé částky nesedí. Čekala jsem možná omluvu nebo že řekne, že se spletla. Místo toho se urazila.

Začala mi vyčítat, že jí nevěřím. Že pro mě dělala tolik věcí a já jsem nevděčná. Druhý den se neozvala. Jelikož jsem nechodila často ven, už jsem ji neviděla, pak jsem zjistila, že se odstěhovala.

Nemám komu to říct

Dodnes nevím, kam přesně odešla. Mrzí mě ty peníze, samozřejmě že ano, ale ještě víc mě bolí něco jiného. Bolí mě, že jsem si ji pustila k sobě a že jsem si namluvila, že mám vedle sebe člověka, kterému na mně záleží.

Kdyby mi někdo ukradl peníze z kabelky, byla bych naštvaná. Tohle bylo jiné. Ona mi vzala veškerou důvěru. A já to nemám komu říct. Děti za mnou skoro nejezdí. Teď vím, že už nenajdu nikoho blízkého, komu budu věřit. Už nikdy. Nikdy víc.

Alena T. (77), Opava