Měla neuctivou přezdívku, sama si ji vykoledovala, chovala se nepřátelsky. Ve skutečnosti však nebyla zlá, jen osamělá a nešťastná.

Celá vesnice jí přezdívala Štěkna. Bydlela úplně na konci vsi, vlastně vedle nás, jen s malým odstupem. Všichni se jí báli jako moru, byla věčně zamračená, pro ostré slovo nešla daleko, nasupená, jedovatá.

Máma říkala, že je to prostě nešťastná ženská, které se nesplnily sny. Její milý se nakonec oženil s jinou, rodiče jí předčasně zemřeli. Máma říkala, že asi není vyloženě zlá, jen hrozně moc zahořklá. Taky jsem se jí bála.

Protože bydlela vedle nás a často pracovala na zahrádce, pokaždé jsem ji hlasitě a uctivě pozdravila, na což ona vydala zvuk, který se skutečně podobal zlostnému zaštěkání. Byla věčně sama, nikoho k sobě nepouštěla, chodila občas jen nakupovat do krámku. Pracovala v lese jako lesní dělnice.

Kulaté sušenky

Jednou, když naši nebyli doma, na mě stroze skrze plaňky plotu zavolala: „Pocem!“ Třásla jsem se strachy, když mě vedla do domu připomínajícího čarodějnickou chýši. Co po mně bude chtít? Budu muset vypít páchnoucí nápoj, který mě promění v ropuchu?

K mému překvapení ke mně přisunula papír a zavrčela: „Čti a oprav chyby.“ Byl to text, který se chystala přepsat na pohled, srdečný pozdrav nějaké známé. Chyb tam bylo jako máku, všechny jsem jí tam poctivě vyznačila.

Štěkla, že děkuje. To mě také překvapilo. Potom přede mě postavila čaj a misku s kulatými sušenkami. Valila jsem oči. Taková pohostinnost! Na závěr se pokusila o úsměv. Tehdy jsem na ni změnila názor.

Kamarádky

Jako bychom uzavřely přátelství. Nepochybuji, že jsem byla jediná z celé vesnice, kdo se s ní svým způsobem kamarádil.

Sem tam jsem k ní bez pozvání nebojácně vešla, a ona nejenže mě nevyhodila, ale poskytla mi vypelichané křeslo a svorně jsme poslouchaly nějakou rozhlasovou pohádku anebo hru. Mívala pro mě připravené bonbony. Časem jsme i zapřádaly rozhovory.

Jednou jsem se svěřila se svým trápením. Máma byla nemocná, musela na vyšetření do nemocnice, bála se, aby to nebylo něco vážného. „Nic nestíhá, nestačila ani zasadit jahody, bojí se, že sazenice zvadnou,“ uzavřela jsem.

Potom jsme s mámou odjely do té nemocnice, přála si, abych ji doprovázela, jen tak, pro štěstí. Když jsme se večer vrátily, jahody byly zasázené na připraveném záhonku.

Nevěřily jsme svým očím. Ani jsme nešly domů, ale za sousedkou, abychom jí poděkovaly. Hned se ptala, jak dopadlo vyšetření, prý se za nás modlila. Odpověděly jsme, že dobře, a už jsme o ní nikdy nemluvily jako o štěkně.

Milena (65), severní Čechy