Když na manžela přišla ta slabá chvíle, musela jsem to být já, kdo ho přivede k rozumu. Mě a naše děti nikdy neopustí. To se nestane!

S manželem jsme se potkali v zaměstnání, kam on nastoupil po vysoké škole jako inženýr a já tam byla sekretářka. Hned, jak jsem ho uviděla, jsem si řekla, že budu jeho ženou. Že je to ten pravý, kterého chci a taky dostanu.

Byl zahlcený svou prací a já byla přesně to, co potřeboval. Starostlivá žena, která o něj bude pečovat a starat se o děti a domácnost. Rychle jsem ho o tom přesvědčila.

Brali jsme se po roční známosti a za další rok jsme už měli syna Vojtěcha a za dva roky k tomu Markétku.

Zaskočená

V ten čas jsem byla stoprocentně přesvědčená o našem velkém rodinném štěstí, které všemu odolá. Tak uběhlo krásných čtrnáct let. Nevím, jestli to bylo nudou, nebo jsem udělala něco špatně, ale najednou si můj muž našel milenku.

Nemohla jsem uvěřit, že mě stihlo to, co několik mých známých. Myslela jsem si, že mám všechno doma pod kontrolou. Že mně se taková věc nemůže stát. To se nesmí stát, aby mě můj muž opustil. Měla bych z ostudy kabát!

Tohle nevydrží!

To ráno jsem nevstala jako běžně, ale svíjela se v bolestech. „Je mi strašně zle!“ kvílela jsem a mému muži nezbylo nic jiného, než zavolat sanitku, která mě odvezla do nemocnice. Rovnou si mě tam nechali, aby mi udělali různá vyšetření.

V nemocnici jsem zůstala tři dny, třesoucí se a vyděšená jsem nasedala do manželova auta a za svůj herecký výkon bych dostala Oscara. „To jsou záda!“ skuhrala jsem a nechala se obíhat.

„Lékař řekl, že potřebuju lázně!“ Lázně jsem opravdu dostala, v podstatě jsem si je vyškemrala. Hrála jsem na to, že jsem mívala skoliózu a byla v lázních už jako dítě.

Nechala jsem svému muži obě děti v pubertě pěkně na krku, aby si jich – prvně v životě – užil, postaral se o ně, vypral jim, uvařil, probral s nimi úkoly. Bylo mi jasné, že naše děti s ničím doma nepomohou.

Byly rozmazlené, to uznávám. Moji rodiče byli daleko, a ti manželovi zase staří a nemocní. Těm by nezavolal ani za nic, aby přišli pomáhat. Jestli si pozve tu svou milenku, rychle vezme nohy na ramena.

Radovala jsem se a mnula si ruce. Když jsem po dvou týdnech přijela domů, děti mě vítaly jako bych vstala z hrobu.

Přišel k rozumu

Manžel seděl u kuchyňského stolu a četl kuchařku, sám. Po milence ani vidu. Nic jsem mu neříkala, nic nevyčítala, radostně jsem se s ním přivítala. V koutku duše jsem se ale radovala, že si nejspíš uvědomil, co by ve mně ztratil.

Jeho přítelkyně, o patnáct let mladší, by mu služku doma nedělala. Jeho románek postupně odezněl a my jsme zase šťastná a hlavně klidná rodina bez dramat a nepříjemných novinek.

Helena (62), Ostrava