Není asi člověk, který by alespoň jednou za život nezatoužil mít nadpřirozené schopnosti. Mně se to před deseti lety na krátkou dobu přihodilo.

Celý život jsem byla přesvědčená o tom, že magie a kouzla patří jen do pohádek a že ve skutečném životě se nic nadpřirozeného stát nemůže. Jenže jsem se spletla.

Musíte to sami zažít

Některým věcem však člověk uvěří až tehdy, když je prožije na vlastní kůži. Po svých zkušenostech jsem dnes už otevřenější více věcem, a to i takovým, které na první pohled vypadají nelogicky. Vždycky to tak ale nebylo.

Nadpřirozeno neexistuje

Ještě před pár lety jsem se na lidi, kteří si nechávají vyložit budoucnost z karet, věří na magii a duchy nebo sílu určitých předmětů, považovala za blázny nebo alespoň za podivíny.

Například svojí mladší sestře Tereze, která se už odmalička zajímala o věci mezi nebem a zemí, převtělování duší a magické rituály, jsem se hodně dlouho potají vysmívala a považovala jsem ji za hloupou a naivní.

Jenže pak se mi jednoho dne stala věc, která mě přinutila ve zralém věku úplně změnit pohled na život a na svět.

Zůstala jsem doma sama

Je to asi deset let zpátky, co se to stalo. Byla jsem zrovna delší dobu sama doma, protože manžel odjel s kamarády na túru do hor. Já jsem bohužel jet nemohla. Několik dní před plánovaným odjezdem jsem nešťastně upadla na schodech a podvrtla jsem si kotník.

Řekla jsem, že raději zůstanu doma a budu odpočívat a dívat se na filmy v televizi, nebo si číst, než abych jela s nimi a pak byla zavřená v opuštěné horské chatě.

Manžel vyrazil se známými

„Pořádně si to tam užijte i za mě,“ loučila jsem se s manželem. Manžel přikývl. „Kdybys něco potřebovala, zavolej Tomášovi. Ví, že tu zůstáváš, a má za úkol ti kdykoli a s čímkoli pomoct.“ Vděčně jsem se na manžela usmála.

Tomáš byl manželův mladší bratr a bydlel na opačném konci města. Dala jsem manželovi pusu na rozloučenou a popřála mu šťastnou cestu. Hned první večer po manželově odjezdu jsem se cítila nezvykle divně.

Točila se mi hlava a pálilo mě na prsou. Myslela jsem si, že na mě leze chřipka. Šla jsem si proto brzy lehnout, ani jsem neměla náladu na svůj oblíbený televizní seriál.

Bylo mi stále hůř

Dlouho jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se z boku na bok a zírala na zeď. Bylo mi stále hůř, a když jsem se dotkla svého čela, úplně hořelo. Začínala jsem se pomalu bát, že ta nemoc, která se o mě pokouší, bude něco vážného.

Po hodině jsem vstala a šla jsem si uvařit bylinkový čaj. Vzala jsem si tabletku na bolest hlavy a vrátila jsem se zpátky do ložnice. Zavrtala jsem se do peřin a po urputné námaze se mi nakonec podařilo usnout.

Celé moje tělo hořelo

Dlouho jsem ale nespala. Uprostřed noci mě probudil pocit velkého horka. Celé tělo mi hořelo, jako bych měla horečku. Připadalo mi, že ložnice je osvětlená jako za bílého dne, ačkoliv bylo zhasnuto.

Byla jsem z toho zmatená. Pak ale všechno zničehonic přestalo a pokoj se ponořil do tmy. Dokonce ustoupila i ta bolest hlavy a já v klidu usnula.

Něco bylo jinak

Druhý den byla sobota. Hned po probuzení jsem zjistila, že je něco jinak než obvykle. Chvíli mi ale trvalo, než jsem přišla na to, co. Cítila jsem se zvláštně, jako bych se uměla vtělit do jiných lidí.

Znala jsem jejich pocity, dokonce jsem četla jejich myšlenky. Věděla jsem například, že má manžel problémy a že mi bude za chvíli volat. A skutečně, za pár minut mi na stole zavibroval mobil.

Byl to manžel a volal mi, aby mi sdělil, že došlo k nehodě. Hned po ránu prý vyrazili na menší okruh do hor, kde náš kamarád spadl ze srázu.

Pouhá předtucha?

„Vilém,“ řekla jsem okamžitě. „Máš pravdu,“ řekl manžel překvapeně. „Jde o Viléma. Naštěstí má jen několik pohmožděnin,“ dodal manžel. „Moc daleko byste chodit neměli. Co nevidět začne pršet,“ pokračovala jsem. Ta slova ze mě prostě musela ven.

„To je hloupost,“ zasmál se manžel. „Nebe je modré a žádné deště ani přeháňky nehlásili.“ Já jsem ale trvala na svém. „Dej na mě. Vraťte se do chaty.“ Večer mi pak manžel volal, že jsem s tou předpovědí měla pravdu.

Věděla jsem, co se stane

Postupně jsem zjišťovala, že po té podivné příhodě s bolením hlavy mám schopnosti, které jsem předtím neměla. Věděla jsem vždy předem, co se stane, ne do vzdálené budoucnosti, ale třeba do několika hodin. A zjistila jsem, že některým lidem umím číst myšlenky.

Jak přišly, tak zase zmizely

Nejprve jsem si myslela, že jsem se asi zbláznila, ale když mi došlo, o co jde, tak jsem si začala své nově nabyté schopnosti užívat. Těšila jsem se, až o nich manželovi povím.

Jenže noc před jeho návratem jsem o své zvláštní nadání přišla. Opět to začalo bolestí hlavy, a když mě přešla, bylo všechno zase jako dřív. Těch pár podivných dní mě však přesvědčilo o tom, že jsou na světě věci, které nás přesahují.

Štěpánka M. (57), Děčín