Měla jsem lakomého tátu, šetřilo se na jídle, topení i oblékání. Chodila jsem hrozně oblečená, i tak se do mě zamiloval nejhezčí kluk ze třídy.
Kdysi bývala naše rodina pro smích celé vesnici, kvůli tatínkovi. Byl to v jádru fajn chlap a měl mě i mámu moc rád, přál si pro nás to nejlepší, často hovořil o tom, že jeho životním cílem je poslat mě na studia, protože on si to nemohl dovolit.
A že na ta studia je potřeba šetřit. Hlavně nevyhazovat peníze z okna – to bylo jeho životní krédo. Bohužel neviděl rozdíl mezi šetřením a živořením, a podle toho také vypadal náš životní styl.
Domek nám padal na hlavu, v zimě tam byla zima jako na Sibiři, protože až nelidsky šetřil uhlím. Jedli jsme převážně to, co vyrostlo na zahradě, a chodila jsem oblékaná jako válečný sirotek.
Dnes by mi bylo skoro jedno, co mám na sobě, ale v pubertě je to, což by každá dívka určitě potvrdila, nesmírně důležitá věc. Byla jsem přesvědčena, že by si o mě ani jeden kluk z našeho městečka ani neopřel kolo.
Kamarádky mě v tom jen utvrzovaly, říkaly, že v takovém oblečení, které nosím, bych nesbalila ani duševně nemocného obyvatele naší obce neboli obecního blázna Pepu.
Spolužák Mirek
„Jestli se o tebe bude někdo ucházet i tak,“ slzela smíchy spolužačka Danuše, „budeš mít jistotu, že je to fakt láska, že to není povrchní.“ Takové řeči mi na sebevědomí nepřidaly. Bylo mi to líto.
A pak jsme jednou s holkami fandily na fotbalovém hřišti, mezi fotbalisty byl i náš spolužák Mirek, idol děvčat. Pocházel z té nejbohatší rodiny v naší obci, takový zdejší princ na bílém koni.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že o mě projeví zájem. Ani ve snu. Ale stalo se. Po fotbale, když kluci pyšně korzovali mezi dívkami, se u mě k mému úžasu zastavil. „Vidělas, jakýho jsem dal góla?“ hrdě mi povídá.
Horlivě jsem kývala, ačkoli jsem snad ani nezaznamenala, že padl nějaký gól, bylo mi to srdečně jedno. „Ten byl, viď?“ chlubil se Mirek. Ujistila jsem ho, že gól byl brilantní.
Dva kopečky
„A nešla bys na zmrzlinu?“ zajíkl se závěrem. Oči mi vylezly z důlků. Napadlo mě, že snad špatně slyším, nebo co, anebo že Mirek špatně vidí. Ale ba ne, slyšela jsem dobře.
Pochopitelně že jsem kývla a před zraky ohromených spolužáků a spolužaček jsme odkráčeli ke stánku se zmrzlinou, kde mě Mirek pozval na dva kopečky vanilkové. Potom jsme si sedli na lavičku a povídali si o všem možném.
Tuhle naši spontánní schůzku považujeme za naše první rande. A rozhodně nebylo poslední, právě naopak. Tehdy jsme chodili teprve do třetího ročníku, hned po maturitě jsme se ale vzali.
Čas od času vzpomínám na to, co řekla Danuše, a pokaždé se musíme smát. „Už dávno mám jistotu, že je to opravdu láska, že to není povrchní,“ říkávám se smíchem.
Mirek odpovídá, že mu bylo úplně fuk, jak chodím oblečená, hlavní bylo, že jsem bezvadná holka. „A to jsi pořád. A jen tak mimochodem, taky pořád hezká jako obrázek,“ řekl mi nedávno můj muž. Mám zkrátka štěstí!
Jiřina (66), severní Čechy
