Manžel mi nečekaně zemřel. Po jeho odchodu jsem se uzavřela do sebe. Dělala jsem vše, abych brzy odešla za ním.

Miloš byl mojí první láskou. Kráčeli jsme životem bok po boku dlouhých padesát let. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Když před rokem zemřel, nemělo smysl žít dál.

Smrt si nevybírá. Zcela neohlášeně si přišla i pro Miloše. Když jsem mu ráno nesla teplý čaj do postele, už nedýchal. Skonal ve spánku.

Jenom smutek

Naše dospělé dcery to se mnou obrečely. Pomohly mi zařídit velkolepý pohřeb. Bylo naší povinností se s tak velkým člověkem, jako byl Miloš, důstojně rozloučit. Já se ale změnila. Zcela jsem propadla smutku. Moje dny byly najednou černobílé.

Neuzavřela jsem se jen ve svém bytě, ale i ve svém nitru. Začala jsem dělat všechno, abych brzy zemřela. Nejedla jsem, nepila. Jen jsem ve tmě seděla doma a doufala, že si pro mě smrt co nevidět přijde.

Život už neměl smysl

Moje dcery se mě ale nehodlaly jen tak vzdát. Střídaly se v návštěvách, vnucovaly mi svoje děti, abych měla zábavu. Já je ale vždy odmítla. Začaly ke mně posílat psychologa za psychologem. Dnes vím, že to myslely dobře.

V té době jsem se na ně zlobila, proč mě nenechají být. Moc jsem si přála jít za Milošem. Život bez něj neměl smysl, nebo jsem si to aspoň myslela. Zhruba půl roku po jeho smrti se u mě jednu sobotu ráno objevily obě holky.

„Mami, obleč se, jedeme na výlet,“ řekly a nevypadalo to, že má smysl s nimi diskutovat. V autě panovalo ticho. Holky nemluvily a já jen pozorovala ubíhající krajinu za okny. Dojely jsme na místo, na kterém jsem nikdy nebyla. „Vystupujeme,“ řekly obě najednou.

„Kde to jsme?“ dovolila jsem si se zeptat. „Na místě, kde máš možnost začít znovu,“ řekla Jana. Šlo o nějakou zříceninu hradu. Musela jsem uznat, že místo působilo mysticky. Mlčky jsme stoupaly do kopce. Postupně jsem cítila, jak mi v těle proudí krev.

Srdce bilo jako o závod. Když jsme vyšly nahoru, holky mi o tom místně prozradily víc. „Jsme na Andělské hoře, mami,“ pronesla mladší Eva. „Jedná se o místo s pozitivní zónou. Jedině tady máš možnost pochopit, že tvůj život má ještě smysl. Budeme tu chodit tak dlouho, dokud to bude nutné,“ řekla.

Já se ale už při jejích slovech cítila jinak. Lépe. Najednou mi ztráta manžela nepřišla tak tragická. Poodešla jsem od holek a sama bloudila nazdařbůh.

Stále se tam vracím

Strávila jsem tam celý den i část noci. Holky na mě čekaly u auta. S každým krokem, který jsem na půdě „Andělky“ udělala, mi bylo líp. Dokonce jsem na manžela poprvé od smrti promluvila. Nabilo mě to energií, která mi dala znovu chuť žít.

Na místo se vracím poměrně často, protože má v sobě něco, co bych doporučila každému, kdo má jakýkoliv problém. Nevím, jak je to možné, ale skutečně to funguje.

Květa H. (71), Klatovy