Topila jsem se. Bylo téměř jisté, že zemřu. Život mi však na poslední chvíli zachránila podivná zářící bytost z hlubin.

O tom, že každý z nás máme svého anděla strážného, jsem sice četla, ale nevěřila tomu. Představa, že je mi neustále nablízku někdo neviditelný, kdo mě ochraňuje, mi přišla absurdní.

Až v momentě, kdy jsem hleděla tváří v tvář smrti, se stalo něco, co bych označila za zázrak.

Dostala jsem strach

S tehdejším přítelem jsme si užívali života. Nic jsme neplánovali, jednali jsme spontánně. Když v osm hodin večer navrhl, abychom se jeli vykoupat do zatopené pískovny, přišlo mi to jako skvělý nápad.

Až na místě jsem si uvědomila, že přítel Tomáš neví, že neumím pořádně plavat. Ze začátku jsem dlouho otálela na břehu a jen se rozhlížela. Tomáš už na mě z poloviny pískovny pokřikoval: „Tak jdeš do vody?“ Dostala jsem strach.

„To zvládneš, prostě budeš máchat rukama a nohama,“ utěšovala jsem se. Mojí výhodou bylo, že byla tma, takže můj plavecký styl Tomáš moc neviděl.

Klesala jsem ke dnu

Jediné světlo pocházelo od měsíce. Nějak jsem doplavala za Tomášem, chvíli jsme laškovali ve vodě a pak začal Tomášovi zvonit telefon. Doplaval ke břehu, aby přijal hovor. Já se mezitím plácala ve vodě.

Snažila jsem se přiblížit k břehu a nemohla se dočkat chvíle, kdy konečně budu stačit. Už už jsem se chtěla postavit, ale místo na dno jsem šlápla do prázdna. Nalokala jsem se vody a začala se topit. Bylo to tak rychlé, že jsem na Toma ani nestihla zavolat.

Postupně jsem klesala ke dnu. Začala jsem panikařit a před očima mi naskakovaly podivuhodné obrazy. Byla jsem přesvědčená, že se utopím. A právě v ten moment se to stalo. Zničehonic se pod vodou objevila postava. Nešlo ale o člověka. Byl to anděl.

Vypadal jako mladá holka se zlatými vlasy. Táhla mě zpět na hladinu a celou dobu se na mě láskyplně usmívala. Když jsem se vynořila a zalapala po dechu, už jsem slyšela Tomáše, jak mě hystericky volá. Běžel si pro mě do vody a vytáhl mě na břeh.

Musela jsem z plic nejdříve vykašlat vodu, abych mohla vůbec mluvit. „Já měl takový strach. Byla jsi strašně dlouho pod vodou a já tě nemohl najít.“ Já si zatím přehrávala v hlavě, co se během posledních dramatických minut událo.

Když jsem se vzpamatovala, došla jsem ke břehu a tiše poděkovala. Tomášovi jsem nic neřekla, protože jsem měla sama co dělat, abych to zpracovala. To bylo poprvé, kdy jsem viděla svého andělíčka. Podruhé se mi zjevil o několik let později.

Seděli jsme s tátou v autě, které havarovalo. Táta byl v kritickém stavu. U jeho nemocniční postele jsem každý den potkávala anděla, který ho dle mého soudu zachránil. Už nikdy o andělech nebudu pochybovat. To, že s námi nejsou denně, neznamená, že nás nehlídají.

Ilona J. (50), Šumperk