S manželem jsme toužili po klidu a pohodě. Proto jsme si pořídili osamocený dům na kraji vesnice. Po nastěhování jsme ale zjistili, že v něm nejsme sami.

Stejně jako já, i můj muž Rudolf se narodil v Praze. Proto bylo naším přáním pořídit si jednou domek na vesnici, kam bychom si mohli jezdit na víkendy odpočinout a v létě tam trávit třeba i více dní v kuse a kde bychom možná jednou mohli i bydlet.

Jenže roky plynuly a z našeho přání se stal jen nedosažitelný sen. Narodily se nám celkem tři děti, v odstupu vždy pěti let, a tak bylo zapotřebí investovat peníze do jejich studií a dalších věcí.

Ať jsme se s manželem snažili šetřit sebevíc, neměli jsme nikdy dostatek peněz na to, abychom si koupili třeba jen starou oprýskanou chaloupku.

Společný sen

Teprve když náš nejmladší syn Josef opustil rodinné hnízdo a oženil se, jsme s Rudou začali uvažovat, že bychom náš městský byt prodali a peníze, které bychom za něj dostali, použili na koupi nějakého pěkného menšího domku někde na vesnici.

Starý domek u přehrady

Oběma se nám ten nápad zamlouval, a tak jsme se začali více zajímat o ceny nemovitostí a také lokality, kde bychom náš domek chtěli mít.

Chtěli jsme klidné místo poblíž lesů, ale na druhou stranu jsme si přáli, aby to nebylo příliš daleko od Prahy, kde žily všechny naše děti. Po dlouhém hledání nám nakonec padl do oka jeden domek poblíž orlické přehrady.

Jeli jsme se na něj podívat a hned se nám zalíbil. Byl velmi zachovalý a jeho cena byla více než příznivá. S Rudou jsme se dlouho nerozmýšleli a domek jsme koupili.

Chlupatý kamarád

S manželem se nám tam hodně líbilo. Vnitřek domu i zahradu jsme si zařídili k obrazu svému a velice rychle jsme se v domku zabydleli. Nejbližší sousedé od nás byli vzdálení takových padesát metrů, takže jsme tam měli klid a pohodu.

Nedaleko byl navíc les, louky a také malý rybník. Napadlo nás proto, že bychom si pořídili psa. Vždy jsem toužila nějakého mít, ale dokud jsme bydleli v bytě, tak Ruda tu myšlenku zavrhoval. Teď však byla situace naprosto jiná.

A tak jsme se vypravili do útulku a za pár dní nám už dělal společnost kříženec německého ovčáka Kelvin. Byl to moc hodný a poslušný pes a rychle se u nás zabydlel.

Nevysvětlitelné praskání

Asi týden poté, co jsme si přivezli Kelvina domů, došlo k první podivné věci. Byl sobotní večer, s Rudou jsme seděli v kuchyni a povídali jsme si, když náhle vypadl proud. Ihned poté, co nastala tma, začalo ve starém nábytku praskat.

Znělo to, jako by se těmi skříněmi, policemi a kredencí někdo snažil pohybovat. Nejprve jsme se polekali a Kelvin začal tiše vrčet. Manžel šel nahodit pojistky, zatímco já zůstala v potemnělé kuchyni sama.

Uklidňovala jsem samu sebe, že je to jen taková drobná nepříjemnost, která se hned vyřeší. Manžel se ale vrátil rozmrzelý a řekl, že se mu elektřinu nepodařilo znovu zapnout. Vypadalo to dokonce, že je něco s hlavním jističem.

V sobotu večer jsme si těžko mohli na vesnici zavolat nějakého řemeslníka, aby problém vyřešil. Vypadalo to, že zůstaneme potmě. Rozhodli jsme se tedy, že si půjdeme lehnout dříve, než jsme měli v úmyslu.

Ticho prořízl mužský hlas

Ležela jsem v posteli a marně jsem se snažila usnout. Podvědomě jsem vnímala, že se něco děje. Můj pocit děsu se ještě znásobil, když se ozvala šílená rána a jedna z polic spadla na zem.

Do toho všeho se ozval hluboký mužský hlas, který říkal něco nesrozumitelného. Kdyby se mnou v té chvíli nebyl Ruda, myslela bych si, že se mi to zdá nebo že přicházím o rozum.

Manžel mě držel za ruku a byl z toho, co se děje, stejně šokovaný jako já. Kelvin se krčil u dveří ložnice a slabě kňučel. Do rána nikdo z nás ani oka nezamhouřil.

Poruchu nenašel

Druhý den ráno, ač byla neděle, jsme zavolali elektrikáři. Přijel, vše zkontroloval a prohlásil, že se jedná o dosti komplikovanou poruchu. Prý se vrátí následující den s kolegy a pokusí se to opravit. S manželem nás tak čekala ještě jedna temná noc.

Mlhavý přízrak

Protože jsme byli oba vyčerpaní, usnuli jsme poměrně rychle. Krátce po půlnoci nás však probudily zvláštní zvuky. Bylo to, jakoby v dálce zvonily zvony.

A vzápětí jsme na zdi uviděli podivný mlhavý přízrak, připomínající starého muže. S manželem jsme vyskočili z postele a utíkali na zahradu. Do domu jsme se vrátili až po rozednění.

Našli jsme si jiný dům

Po této příhodě začal Ruda pátrat po minulosti domu. Dozvěděl se, že v 70. letech patřil starému muži, jehož syn spáchal sebevraždu – oběsil se na zahradě. Mezi místními se povídalo, že v domě straší.

Tajemné jevy se v domě odehrávaly i další noci, a tak jsme se nakonec rozhodli dům prodat. Našli jsme si jiný venkovský dům, ve kterém už žádní duchové nejsou a kde můžeme s manželem i naším psem Kelvinem klidně a spokojeně žít.

Kateřina T. (66), střední Čechy