Ze spaní mě probudil neznámý muž. Vypadal jako princ. Měl nádherné šaty a také šperky. Vyvedl mě z pokoje ven, v kuchyni totiž začalo hořet.
Stalo se to už moc dávno. Byla jsem malá holčička, měla jsem hlavu plnou snů a krásných představ. Samozřejmě jsem si snila o princi na bílém koni a taky o tom, jaký bude jednou můj život.
Maminka mě tehdy dávala hlídat babičce Marušce, která bydlela na kraji malé vísky v Lužických horách. Bydlela tam v malém domku, na jehož dvorku pobíhala všelijaká havěť – od psa a koček až po husy, slepice i kachny.
Šlofík po obědě
Jezdila jsem tam ráda. Babička byla moc hodná a vyprávěla mi pohádky a taky jsme hrály spolu později, když jsem byla už starší, karty a hru Člověče, nezlob se!
Tehdy, když se začal můj příběh, jsem po obědě šla spát do ložnice. Převalovala jsem se v posteli, až jsem nakonec usnula. Vždycky jsem tam po obědě spala.
Nikdy nezapomenu na tu vůni babiččina povlečení, ani na ty měkké duchny, v nichž jsem si připadala jako na obláčku. Podřimovala jsem si jako v pohádce. Ze spaní mě ale najednou probudilo tiché volání: „Jituško, vstávej!“
Babičko, vstávej!
Otevřela jsem překvapeně oči. U postele stál krásný princ, alespoň tak se mi v té chvíli jevil. Měl laskavé oči, na které nikdy nezapomenu. Nakláněl se nade mnou a já cítila dotek jeho vlasů na své tváři.
Natáhl po mně ruku a já cítila, jak mě táhne z postele jakási síla. Vzal mě za ruku. Byla studená a tvrdá jako kámen. Toužila jsem vstát a jít za ním! Rychle jsme vyběhli na chodbu. Dveří se vůbec nedotkl, otevřely se před ním samy.
Spěchali jsme spolu chodbou, zdála se mi mnohem delší, než běžně. Jako by nekončila. Vběhli jsme spolu do kuchyně, kde ležela na gauči babička a spala. Usnula zřejmě únavou. Na plotně stál hrnec, ze kterého se valil kouř a u kamen hořelo.
Příšerně jsem se lekla, rozběhla jsem se k babičce a začala s ní třást. Babička konečně otevřela oči a vzápětí s úlekem vyskočila. Rychle začala oheň hasit. Já se rozhlížela, kam zmizel ten krásný princ. Nikde po něm ale nebylo ani stopy.
Rozběhla jsem se na chodbu i na dvorek, nikde nebyl. Měla jsem zlost, že ho nemůžu babičce ukázat. Samozřejmě jsem svůj příběh o krásném princi každému na potkání vyprávěla. Nikdo mi ovšem neuvěřil.
Legenda nelhala
Přikládali to mé dětské fantazii či snu, jenž se mi zdál. Také babičce a jejím pohádkám, kde se to krásnými princi jen hemžilo. Ať už to ale bylo jakkoliv, jedno bylo jasné – kdybych do kuchyně nepřišla a babičku neprobudila, stalo by se velké neštěstí.
Dlouho a těžce jsem se smiřovala s tím, že mi nikdo mého prince nevěřil. Až po mnoha letech, když už jsem byla dospělá, jsem se doslechla, že se prý podle legendy objevuje v kraji mé babičky dobrý duch místního rytíře, který svému lidu vždy pomáhal.
Stále chrání bezbranné, děti a staré lidi. Dobrý rytíř tak zřejmě nezachránil jen mě, ale už mnoho jiných dětí, když se dostaly do ohrožení života. Vzpomněla jsem si totiž na příběh, který mi kdysi vyprávěla sama babička.
V obci, kde žila se prý pod jedním místním klukem propadl na rybníce led. Z vody naštěstí vylezl, vykládal ale všude, že ho z ledu vytáhl pán v krásných šatech. Také mu tenkrát nikdo nevěřil.
Jitka (65), Mladá Boleslav
