Už jsem ani nedoufala, že mě něco tak krásného potká. Až v pětapadesáti jsem zažila lásku na první pohled.

Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo dvacet. Oba jsme byli mladí a byl to tak říkajíc sňatek z rozumu. Rodiče nás dali dohromady, Toník byl dobře zaopatřený mladý muž. Manželství nám oběma moc nesvědčilo, brzy jsme zjistili, že máme oba úplně odlišné zájmy.

Toník se dal na kariéru a náš vztah spěl k rozvodu. Můj druhý muž byl Toníkovým opakem. Milan byl profesor angličtiny na univerzitě. Já jsem nepracovala, starala jsem se o domácnost a později o naše dvě krásné děti. Žili jsme si dobře, nic nám nechybělo. Ale láska to nebyla.

Sama ve velkém domě

Když děti odrostly, s Milanem jsme se odcizili. Po čase pochopil, že se v našem manželství trápím, a nabídl mi formální odloučení. Zaobalil to hezky, ale bylo mi jasné, že se chce dřív nebo později rozvést.

Dozvěděla jsem se, že se o něj na univerzitě zajímala jedna mladičká kolegyně, která se po naší odluce stala jeho přítelkyní. Milan se odstěhoval k ní, já jsem zůstala sama v domě, který mi zůstal ještě po manželství s Toníkem.

Žila jsem ve velké vile se zahradou sama, děti mě čas od času navštívily, ale už žily své vlastní životy. Ke svým pětapadesátým narozeninám jsem dostala nečekaný dárek od kamarádek – poukaz na jazykový kurz.

„Ale holky, vždyť já jsem už angličtinu úplně zapomněla, co tam budu dělat,“ stěžovala jsem si naoko, ale těšila jsem se, že třeba právě tam poznám někoho nového.

Zároveň jsem ale cítila i obavy, abych tam nebyla nejstarší a nepůsobila trapně. Vždyť si z angličtiny už skoro nic nepamatuji. Když jsem přišla do třídy, kde se měl kurz konat, polilo mě horko.

Snad neodcházíte…

Osm z deseti účastníků byli lidi o dvacet let mladší než já. Už už jsem se chtěla zvednout, vymluvit se, že mi není dobře, a odejít, když vtom se otevřely dveře a já ho uviděla.

Vysokého, prošedivělého elegána v obleku s krásnýma hodnýma očima a žertovným úsměvem. „Ale, snad neodcházíte,“ prohodil zvesela směrem ke mně. Podlomila se mi kolena a začalo mě tak zvláštně lechtat v žaludku.

Celou hodinu jsme ze sebe nemohli spustit oči. Alešovi bylo o deset let víc než mně, okamžitě jsme si padli do oka, byla to láska na první pohled. Po lekci jsme si sedli do kavárny a mluvili jsme o svých životech.

Aleš byl má spřízněná duše, rozuměli jsme si ve všem, navíc byl tak galantní, obětavý a srdečný. Jsme spolu už víc než rok a náš vztah je nádherný. Jsem šťastná, že jsem na lásku nezanevřela. Láska na nás totiž vždy číhá tam, kde ji nejméně čekáme.

Alice M. (56), Jičín