V chatové oblasti jsem byla sama. Když jsem ulehla do postele, nemohla jsem přes jasné světlo úplňku spát. V chatě se pak začalo dít něco zvláštního.

Máme s Honzou chatu u Šumavy. Byl akorát začátek jara, když jsme si řekli, že tam pojedeme. Já se rozhodla, že pojedu už v pátek ráno, abych to tam dala do pořádku. Těšila jsem se, že až v chatě po zimě uklidím, budu odpočívat.

Zdálo se, že v chatové osadě nikdo není. Představa, že tam jsem sama, nebyla zrovna příjemná, tak jsem na to raději nemyslela. Pustila jsem se do úklidu, něco uvařila a k večeru zatopila v kamnech.

Pustila jsem si svůj oblíbený film a uvařila si grog. Nešlo si nevšimnout, že mi do místnosti svítí měsíc. Byl zrovna úplněk. Působilo to velmi romanticky, až mi bylo líto, že Honza přijede až ráno.

Úklid mi dal zabrat, tak jsem si šla brzy lehnout. Šla jsem pozavírat okna a zamknout dveře. Byla jsem velmi unavená, takže jsem si myslela, že sotva si lehnu, usnu. Jenže pronikavé světlo měsíce mi moc spát nedalo.

Skřípání dveří

Byla to celkem dost jasná bílá záře. Zatáhla jsem závěsy, ale moc to nepomohlo, stále jsem se převalovala a nemohla zabrat. Začínala jsem být ještě víc unavená z toho, že nemůžu spát. Vtom jsem na chodbě zaslechla skřípání dveří vedlejšího pokoje.

Že by přijel Honza, napadlo mě. Šla jsem se tam podívat. Nikdo tam nebyl. Věděla jsem, že jsem ty dveře zavírala, a teď byly otevřené. Znejistěla jsem. Dal se do mě strach a zima.

Otevřela se okna

Šla jsem raději zpět do pokoje, ale než jsem stihla vejít, dveře se přede mnou prudce zabouchly. Velmi jsem se lekla. Stála jsem sama v chodbě, kde byla tma, protože dveře všech pokojů byly zavřené. Opatrně jsem vzala za kliku dveří svého pokoje a vešla.

V ten moment se zničehonic otevřela okna, která byla zavřená na menší kličku. Rychle jsem je znovu zavřela. Při pohledu ven mi nebylo vůbec dobře. Měsíc svítil nad osadou, kde jsem byla sama.

Nefoukal ani vítr, o to hrůzostrašnější bylo, že jsem nechápala, proč se ta okna otevřela. Znovu jsem skočila do postele, zavrtala se pod peřinu a modlila se, aby bylo ráno. Když se sám pustil větrák, který byl kousek od postele, věděla jsem, že to není náhoda.

Vánek z větráku rozfoukal papíry, které ležely na stole. Nezmohla jsem se na to, abych je šla sbírat. Jen jsem se nahnula z postele a vytáhla větrák ze zásuvky. Zavřela jsem oči a chtěla spát.

Nic jsem mu neřekla

Kdy přesně jsem usnula, to nevím. Ráno jsem otevřela oči a stál tam Honza. Přijel dříve, než měl. Nikdy jsem ho neviděla raději než v tu chvíli.

Když viděl papíry na zemi, ptal se, co jsem uklízela, když je tu takový binec. Nic jsem mu neřekla, nevěřil by mi. Druhá noc byla zcela klidná. Nechápu, co se tehdy dělo. Ale sama už tam nikdy nepojedu.

Dana V. (50), Vlašim