Děsivé sny se na mě vrhly a ničily mě každou noc. Byla jsem bezradná. Pomohlo mi až březové proutí.
Nikdy jsem netrpěla na noční můry, vlastně si nepamatuju, že bych měla sny. Ani hezké, ani ty děsivé. Ani jako dítě jsem nesnila, což bylo podle lidí v mém okolí divné. Jenže všechno je jednou poprvé. Stalo se to v době, kdy mi bylo šestnáct let.
Byla jsem tehdy s rodiči na dovolené v Lužických horách. Ubytovna byla vybudována z jakéhosi starého statku, který prý kdysi býval součástí nějakého pradávného opevnění. Hned první noc byla dramatická.
Protože jsem do té doby sny neznala, myslela jsem si, že to, co se mi odehrává v hlavě, je skutečné. Spala jsem a najednou kdosi klepal na dveře. Posadila jsem se na posteli a volala na otce, že někdo bouchá.
Otec i matka ale spali tvrdě, moje volání je neprobudilo. Vstala jsem a šla ke dveřím. Zeptala jsem se, kdo to je. Na druhé straně se ozval vyděšený dívčí hlas, který úpěnlivě prosil o pomoc. Pronásleduje ji prý zlý otčím, který zabil maminku a teď chce zabít i ji.
Bledá a vyděšená
Hrozně jsem se lekla. Znovu jsem volala na otce i matku, dokonce k nim běžela a třásla jimi. Oni se ale ani nepohnuli, spali dál. „Prosím, pusť mě dovnitř!“ volal dívčí hlas zoufale, a tak jsem odemkla a otevřela dveře.
Do našeho pokoje se protáhla dívka v dlouhé, bílé košili, bledá a vyděšená. Zalezla do mé postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. Zamkla jsem rychle dveře a běžela taky do postele.
Když jsem ale nadzvedla peřinu, nikdo pod ní nebyl. Dívka zmizela. Ani nevím, jak jsem usnula. Ráno jsem myslela, že se mi to zdálo. Konečně první sen v mém životě…
Jako tělo bez duše
Jenže od té chvíle mě začal ten dívčí přelud pronásledovat. Jakmile jsem zavřela oči, už tu byl. Zase volal o pomoc, a když jsem otevřela dveře, zalezl mi do postele. Byla jsem každé ráno nevyspalá a hlavně si to nedokázala vysvětlit.
Když jsem to někomu řekla, dívali se na mě jako na blázna. Cítila jsem, jak ztrácím energii, jako by mě ta noční můra vysávala. Z nevyspání jsem začala trpět psychickými problémy a to se odrazilo na mém zdraví.
Má imunita byla oslabená natolik, že jsem byla více doma nemocná než ve škole. Začalo se to odrážet i na mém prospěchu − a to se blížil důležitý ročník − kdy jsem měla maturovat. Chodila jsem jako tělo bez duše a pospávala ve škole na lavici. Došlo to tak daleko, že ze školy volali mým rodičům, že se se mnou něco děje.
Dokonce jsem začala brát prášky na spaní, ale ty moc nepomohly. Noční můra se prosadila i tak. Jednoho dne jsem nesla sešity k opsání spolužačce, která byla nemocná. Otevřela mi její babička, známá bylinkářka. Jak mě uviděla, zarazila se.
Zlý duch?
Chvilku si mě prohlížela a pak řekla, že se na mě přilepil zlý duch. Na zahradě utrhla březový proutek, namočila jej ve studánce, co měla za plotem. Řekla, ať si proutek dám do vázy k posteli.
„Každý duch se ho lekne, až ho uvidí,“ dodala. Chytla jsem se toho jako tonoucí stébla. Březový proutek mi nejspíš opravdu pomohl. Od té doby se ta dívka v mém snu už opravdu neobjevila.
Petra (64), Táborsko
