Na naší chatě jsem se vždy cítila velmi příjemně. Pak jsem ovšem jednoho dne spatřila v kůlně záhadné červené světlo.

Naši chatku nedaleko Prahy kdysi postavili moji rodiče a já ji zdědila po své matce. Stála na pěkném místě kousek od lesa. Považovala jsem ji za odpočinkový ráj. Ostatně oblíbil si ji i můj choť Petr. Jezdili jsme na ni pravidelně na víkendy.

Práce kolem chaty byla fůra, ale nám to nevadilo. Petr rád něco kutil a já zase trávila hodně času na zahradě. Součástí pozemku byla i větší kůlna, kam jsme si ukládali nejrůznější nářadí a další věci. Právě tam jsem jednoho dne zažila podivnou situaci.

Bouchly dveře

Léto bylo v plném proudu, já se skoro celý den věnovala skalce a užívala si slunečného počasí. Už se pomalu smrákalo, a tak jsem se rozhodla, že si půjdu dát něco k večeři. Popadla jsem nářadí a zamířila ke kůlně, abych ho uklidila.

Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř, když se náhle na druhé straně rozzářilo podivné červené světlo. Vycházelo z pravého rohu kůlny, přičemž střídavě nabývalo a ubíralo na intenzitě.

Kůlna byla prázdná

Docela jsem se bála a neodvažovala se podívat blíž. Nehnula jsem se z místa a zírala na světlo, když se zničehonic zabouchly dveře. Nezvedl se vítr, prakticky nefoukalo, i proto to bylo zvláštní. To už jsem nevydržela a běžela do chaty pro Petra.

Vyprávěla jsem mu, co jsem viděla. Sebral se a vyrazili jsme do kůlny spolu. Když jsme tam ale přišli, světlo bylo pryč. Kůlna prázdná, nic nezářilo. Petr se na mě potutelně usmíval. „Asi se ti něco zdálo,“ mrkl na mě.

Zesnulá sousedka

Moc klidně jsem tu noc nespala. Pořád mi vrtalo hlavou, co jsem vlastně viděla. Ráno pak přišel další šok.

Šla jsem nakoupit do místních potravin a od lidí ze vsi jsem se dozvěděla, že včera k večeru náhle zemřela naše sousedka, která měla dům asi sto metrů od naší chaty. Prý dostala infarkt a ani přivolaná záchranná služba jí už nedokázala pomoci.

Nevím, jestli její smrt nějakým způsobem souvisela se záhadným světlem, ale já se z toho celá rozklepala. Vzalo mě to natolik, že jsem nějaký čas na chatu nejezdila.

Manžel mě sice přemlouval, abychom jeli, jenže já zkrátka nemohla. Nešlo to. Potřebovala jsem se psychicky srovnat, což se mi po pár týdnech nakonec podařilo.

Snažím se zapomenout

Když jsem se pak na chatě po odmlce objevila, všechno bylo v normálu. Po světlu v kůlně ani památky. Od podivné události uběhl už téměř rok.

Musím se přiznat, že v těžkých chvílích jsem dokonce zvažovala, že bych chatu prodala, ale nakonec jsem od toho upustila. A bylo to správné rozhodnutí! Jezdíme teď na ni s Petrem při každé příležitosti a je to báječné.

Do kůlny jsem od té doby zašla snad tisíckrát a vždy bylo vše v pořádku. Co se mi tehdy zjevilo za úkaz, to opravdu nevím, a zřejmě se to už nikdy nedozvím.

Anežka M. (56), Praha