Byl to otřesný zážitek. Ochranka vlekla plačící maminku s malým dítětem k přivolané hlídce. Ukradla jogurt, polévku a přesnídávku.
Moje dcera zůstala sama s dětmi, a tak jsem dobře věděla, jak na tom matky samoživitelky jsou. Kdyby neměla dcera velkou oporu v nás – rodičích, byla by nejspíš v azylovém domě.
A děti by vyrůstaly na levných špagetách s nezdravým kečupem a polévkách z pytlíku. Jiné maminky samoživitelky takové štěstí jako naše dcera nemají. Třeba ta, na kterou jsem narazila v obchodě…
Chudák ženská!
Bylo mi té nešťastnice líto. Její lup obsahoval jen jídlo nejnutnější pro dítě. Muselo to být velké zoufalství, které ji k takovému činu dohnalo. Měla jsem vztek.
Protože dobře vím od své známé, která pracuje v jednom ze supermarketů, kolik jídla se každý den odepisuje a vyhazuje do popelnic. Dělají to raději, než by je prodali za symbolickou cenu těm, kdo by takovou pomoc potřebovali.
Přivolaní příslušníci městské policie matku s dítětem převzali a odváděli z obchodu. Běžela jsem za nimi a přemýšlela, jestli nemám nějak zasáhnout.
Správní chlapi
Netroufala jsem si ale, a tak jsem došla k názoru, že té nebohé duši dám alespoň nějaké drobné z peněženky. Vyčkávala jsem. Policie s mladou ženou ještě chvíli před obchodem hovořila a pak ji propustila. Žena už neplakala, jen zírala před sebe.
V ruce držela dvoustovku a s naprostým úžasem v očích mi ji ukázala a řekla: „Představte si to!“ vydechla. „Zeptali se mě, jestli mám peníze pro dítě na jídlo, když jsem řekla, že ne, dali mi dvoustovku!“ Ten den se mi najednou zdál nadějný.
Byli to dva nepochybně výjimeční příslušníci městské policie, kteří si o postavení opuštěných maminek s dětmi v této společnosti nedělali iluze. Stejně jako já se rozhodli té nešťastnici pomoct.
Slovo dalo slovo, a já se od té ženy dozvěděla, že po zaplacení nájmu jí zbude tak málo peněz, že si ona sama skoro jídlo dovolit nemůže. Druhé dítě má ve druhé třídě a ve škole si stále diktují, co všechno chtějí. A úřady?
Na sociálce jsou úřednice nepříjemné, každou platbu komplikují a na pracáku prý nejsou o moc vstřícnější. Z pokut od dopravního podniku by si prý už mohla vytapetovat pokoj. Jenže na jízdenky nemá.
A jakmile řekne, že má dvě děti a je s nimi sama, nemá šanci… Když je nejhůře, hledá prý v popelnicích dráty, které pak prodá ve sběrně.
Za pár dní přišla
Setkání s touto mladou maminkou bylo pro mě hlubokým zážitkem. Nabídla jsem se jí, že jí mohu občas to malé „škvrně“ pohlídat, aby si mohla najít brigádu. Já už jsem v důchodu, mám spoustu volného času a jako bývalá učitelka z mateřské školky to s dětmi umím.
Maminka chvíli váhala, nicméně jsem jí dala svou adresu a ona za pár dní přišla a domluvily jsme se. Dnes jsou tomu už čtyři roky a rozhodně s manželem nelitujeme. Máme o „dceru a dvě vnoučata“ víc. A jsme teď velká rodina, po které jsme vždycky toužili.
Hana (69), Praha
