Krmila jsem opuštěného psa, protože mi ho bylo líto. On se mi za to odměnil. Díky němu jsem přestala chodit nebezpečným místem, kde číhal lupič na svou oběť.

Patřím mezi ty nenapravitelné typy lidí, kteří se nepoučí z neštěstí druhých. Vím, že se často povídá v televizi o nebezpečích, která hrozí na opuštěných cestách, já si na ně ale většinou vzpomenu až ve chvíli, kdy je pozdě.

Jsem takový celoživotní snílek, který si neuvědomuje, co všechno se může stát. Mnohdy jdu nástrahám vstříc. Tak tomu bylo i v případě, kdy měl pes větší rozum, než já… Nevím, kde se v naší ulici vzal. Nikdo se k němu nehlásil.

Pobíhal po sídlišti a žil z toho, co si našel nebo mu někdo dal. Toho chudáka musel někdo vyhodit, vysadit z auta a nechat napospas osudu. Domů si ho nikdo vzít nechtěl, ale většina z nás mu občas něco k snědku hodila.

Pravidelně chodíval do místní hospody a tam vždycky pochodil. Ten toulavý pes byl milý a přítulný, místní mu říkali Ferda. Chlapi si ho hladili pro štěstí, když šli vsadit na fotbal, a občas se jim opravdu něco málo vyhrát podařilo.

Už byla tma

Což podporovalo pejskovu pověst, že nosí štěstí. I já jsem mu občas něco dobrého dala. Pro toho psa jsem měla slabost. Jednou se ale stalo něco, co náš vztah posílilo tak, že jsem si Ferdu nakonec vzala domů. Šla jsem z práce později, než bývalo mým zvykem. Už byla tma a já musela projít kolem parku, který už tou dobou byl liduprázdný.

Na koho vrčel?

Najednou se u mě znenadání objevil Ferda a radostně mě vítal. V tašce jsem neměla nic, abych mu udělala radost. On se ale i tak ke mně přidal a věrně mě provázel.

Najednou se ale zastavil a začal vrčet. Zíral do chroští a několikrát zaštěkal. Široko daleko ale nikdo nebyl. Říkala jsem si, že nejspíš viděl nějaké zvíře – snad krysu. Druhý den se ale situace opakovala.

Vracela jsem se tentokráte od známé, opět jsem musela projít kolem parku a opět mi Ferda přišel naproti. Zastavil se ale na stejném místě, zíral upřeně na keř, vrčel a cenil zuby.

Nedokázala jsem si jeho chování vysvětlit. Přestala jsem tím místem chodit. Raději jsem si trochu zašla. A udělala jsem dobře. Přesně v těch místech krátce nato kdosi přepadl seniorku, okradl ji, a dokonce zbil.

Zachránil mě

Věřím tomu, že to nebezpečí Ferda cítil a snažil se mě varovat, abych se mu vyhýbala. A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem si toho psího hrdinu domů a nikdy jsem nelitovala. Byl už sice starý, ale prožila jsem s ním krásné tři roky.

Anna (74), jižní Morava