Od první chvíle, co jsme se potkaly, jsme si vjížděly do vlasů. Myslela jsem, že po letech ta zášť vychladla, ale ne. I na stará kolena si jdeme po krku.

Začalo to už ve školce. Máňa se najednou objevila ve dveřích, a jak jsem ji spatřila, nesnášela jsem ji. A to tak, že jsme se ještě ten den popraly o panenku. Najednou jsem se nemohla dočkat, až půjdu do školy, a zbavím se jí.

Jenže to děsivé překvapení první školní den, když seděla ve stejné třídě jako já! A bylo to tu zas, a navíc celých devět let! Ani bych nespočítala, kolikrát jsme si daly do zubů a kolik vlasů jsme si vzájemně vyrvaly.

Šla na jinou střední školu, do jiného města. To bylo štěstí! Když jsme se náhodou potkaly na nádraží, dívaly jsme se každá jinam, Naše vlaky jely naštěstí jiným směrem.

Stýskalo se mi

Jak čas šel, moje emoce vyprchaly. Vdala jsem se, prožila se svým mužem krásných padesát let života, vychovala dvě děti, a když mě můj Pepa navždy opustil, a děti měly své rodiny, tak jsem během chvil, kdy jsem byla sama, vzpomínala.

Dokonce jsem měla v ruce fotografie z naší základní školy, z jednotlivých tříd a se slzami v očích vzpomínala i na Máňu. „Kdybych ji tak někdy potkala!“ říkala jsem si. Určitě bychom si hezky popovídaly, všemu se zasmály a rozuměly si.

Zase spolu

Své přání jsem si přitáhla. Když mi bylo sedmdesát, prodělala jsem mozkovou příhodu, ze které jsem se sice dostala, ale už jsem nebyla schopná se o sebe sama naplno postarat. Po rodinné poradě jsem souhlasila s tím, že se přesunu do domova důchodců.

V domově, který se mi líbil, jsem ale jednoho dne narazila na známou tvář. I když už také poznamenanou zubem času. Máňa! Jak jsme se vzájemně podívaly do očí, najednou se mi po zádech prohnal starý známý mrazivý pocit nevysvětlitelné nenávisti.

Ještě ten den jsme se s Máňou pohádaly. Už ani nevím, kvůli čemu to bylo. Asi malichernost. A hned následující dny to šlo ráz na ráz jako za starých časů. „Aspoň na Vánoce kdyby byl klid,“ domlouval nám personál. Snažily jsme se, ale vyšlo to. Jedna druhé se tedy snažíme vyhýbat, jak jen to jde.

Kamila (75), Liberec