Před lety mi při autohavárii zemřela mladší sestra. Až o pár let později jsem zjistila, že naše matka její duši nechce nechat odejít.

K této události došlo už před několika lety. Tehdy jsme se s rodinou přestěhovali do menšího domečku na kraji vesnice. Dům měl už hodně za sebou a bylo v těm nutné udělat mnoho oprav.

Rozhodnutí, které nám změnilo život

Když nám v našem bytě začalo být těsno, manžel přišel s návrhem, abychom se přestěhovali někam, kde by bylo dost místa pro všechny.

„Potřebujeme něco staršího, ale s dobrými základy, co si sami opravíme,“ pronesl, když jsem začala namítat, že tolik peněz ani zdaleka nemáme. Chvíli jsem ale o jeho nápadu přemýšlela, a nakonec se mi docela zalíbil a nadchla jsem se pro něj.

Náš rodinný rozpočet byl ale celkem omezený, peněz nazbyt jsme neměli, brát si hypotéku jsme nechtěli, a tak jsme se při výběru museli omezit na starší domy, které potřebovaly nějakou rozsáhlejší rekonstrukci. Začali jsme každý den sledovat inzeráty, až se nám jedna nemovitost zalíbila.

Domek na kraji vesnice

Pár měsíců jsme úpěnlivě hledali, až jsme objevili jeden menší domek na kraji vesnice, který se celé naší rodině moc líbil a kde by se nám líbilo žít. Bylo to kouzelné místo, které jsem si hned zamilovala.

Stěhování

Byl za rozumný peníz, majitel ho chtěl rychle prodat, a tak nám ještě něco slevil, takže slovo dalo slovo a my jsme se stěhovali.

Nemohla jsem spát

Čekalo na nás hodně oprav, s tím jsme ale počítali, takže nám to nevadilo. Ovšem už jsem nepočítala s tím, že několik nocí po sobě budu v domě zažívat hotová muka. Přišla mě totiž navštívit moje zesnulá sestra.

Než jsem však zjistila, že je to ona, zažila jsem několik děsivých nocí. Nemohla jsem se vzpamatovat. Čekala nás rekonstrukce celého horního patra. Dočasně jsme museli všichni čtyři spát v jednom pokoji.

Několik prvních nocí se to dalo, ale pak jsem v posteli postrádala dostatek místa. Bylo mi až moc těsno a nemohla jsem spát. A tak jsem se jednou uprostřed noci rozhodla, že si půjdu lehnout do jiného pokoje.

Mrazivé pohlazení

Byl to jediný použitelný pokoj v prvním patře. Bylo v něm nějaké harampádí, ale měl velikou postel, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Směle jsem do ní ulehla. Během následujících několika minut, když už jsem stihla zabrat, mě však něco vzbudilo. Bylo to velmi podivné a mrazivé pohlazení.

Postihla mě paralýza

V pokoji byl cítit průvan, což nedávalo smysl, protože měl jedno maličké okno a dveře byly zavřené. Chtěla jsem se zachumlat do peřiny, ale s hrůzou jsem zjistila, že se nemohu hýbat.

Nohy jako kdyby nebyly moje. Otočit hlavu do strany bylo nemožné. Přirozenou reakcí byl v tu chvíli křik. Jenže jsem se zmohla sotva na šepot. Plná strachu jsem se alespoň rozhlížela po pokoji.

Jen tam tak stála

V rohu místnosti stála jakási žena. Tvář si zakrývala dlaněmi. Zdálo se, že pláče. Hlavou se mi honily různé otázky. Kdo to je? Kde se tu vzala? Co po mně chce? Ublíží mi? Umřu? Ona ale jen stála a plakala. Trvalo to snad celou věčnost. Ani nevím, kdy a jak se mi zase podařilo usnout.

Moje noční můra

Když jsem se ráno vzbudila, jako první jsem utíkala za rodinou. Manželovi jsem barvitě popisovala, co se mi stalo, ale díval se na mě jako na blázna. Celý den jsem přemýšlela o tom, čeho jsem byla svědkem. I když to nebylo rozumné, rozhodla jsem se, že si noc v pokoji zopakuji.

Odkryla svoji tvář

Ve stejný čas, kolem druhé hodiny nad ránem, se žena zjevila znovu. Já v ten moment upadla do nehybnosti. Nejhorší byla ta zima, která zničehonic nastala v pokoji. Jako zázrakem jsem mohla promluvit. „Kdo jsi?“ špitla jsem.

Žena si dala dlaně dolů z tváře. Polilo mě horko. Poznala jsem ji. „Sestřičko? Co tady děláš?“ vzlykala jsem. „Musíš mámě říct, aby mě už nechala jít. Už tady nechci být,“ pronesla tiše a rozplynula se.

Jela jsem za matkou

Do rána jsem měla o čem přemýšlet. Ta žena byla moje zesnulá mladší sestra. Před čtyřmi lety tragicky zahynula. Naše máma se z toho dodnes nevzpamatovala. Ráno jsem sedla do auta a vydala se za matkou. „Byla za mnou Karolína,“ vybalila jsem to na ni.

„Musíš ji tu přestat držet,“ požádala jsem mámu. Tvářila se tak, jako kdyby přesně věděla, o co jde. „Už ji musíš nechat odpočívat, prosím,“ dodala jsem a matku objala.

Konečně nechala její duši jít

Umím vykládat karty, takže to byla další věc, kterou jsem udělala. Karty mi řekly, že sestřina duše tu pořád je, protože ji někdo nechce pustit. Ještě pár nocí se mi sestra zjevovala.

Ale jednoho dne už se neukázala. Po rozhovoru s matkou jsem věděla proč. Máma ji konečně nechala jít na druhý břeh. I duše si přece zaslouží svůj klid, no ne?

Kateřina J. (56), západní Čechy