Můj muž je o patnáct let mladší než já, takže jsem svým způsobem počítala s tím, že mě jednou vymění za mladší model. On mé očekávaní předčil!
Vždy jsme žili aktivním životem. Vášeň pro sport, kulturu i cestování nás spojovala. Nemohla jsem mít děti a můj muž je nikdy nechtěl. Obávala jsem se však, že s věkem na něj třeba nějaké otcovské touhy přijdou.
I proto jsem byla připravená také na variantu, že si najde ženu, se kterou bude mít dítě. A mě jednou opustí. Ale nechtěla jsem se trápit něčím, co ani nemusí nastat, a velmi jsme si užívali jeden druhého.
Měli jsme mezi sebou výjimečné souznění, přestože mezi námi byl takový věkový rozdíl. Žili jsme si prostě krásný život. Až do chvíle, kdy mého muže dostihla krize středního věku.
Pracoval stále víc a víc
Na prahu padesátky se z něj stal workoholik. Možná to nezní tak hrozně, vždyť žádné ženské neproháněl, ale neumíte si představit, jak moc nás to začalo ničit.
Nejdřív jen tak nenápadně, ani já sama jsem si toho ze začátku nevšimla. Momentálně je ale už manžel, aspoň podle mého mínění, na pokraji kolapsu. Ovšem nedá si říct a odmítá si připustit, že má velký problém.
Nejdřív to bylo jen o tom, že se vracel domů čím dál později. „Dnes přijdu až v devět, musím něco dodělat,“ volal mi a mně jen blesklo hlavou: „Už je to tu!“ Ale spletla jsem se.
Byla jsem stále jenom sama
Počítač zapínal i po příchodu domů. V době, kdy pracovali na větším projektu, mi to dávalo smysl. Brala jsem to spíše tak, že je pečlivý a chce se ukázat v tom nejlepším světle, a navíc chtěl být lepší než mladí, co mu začínali šlapat na paty.
Ale dělal to, i když projekt odevzdali. Přivírala jsem oči i nad tím, že pracoval o víkendech. „Až to odevzdáme, bude zase klid,“ ujišťoval mě zpočátku a vždy mě políbil na čelo. „Pár týdnů to sama zvládnu, jen hezky pracuj,“ snažila jsem se být velkorysá.
Po měsíci jsem už i já vyhlížela termín, kdy má být projekt hotový. Doufala jsem, že si odpočine, a hlavně, že budeme zase něco společně podnikat. Bylo mi bez něj smutno. Jenže ani po odevzdání projektu se nic nezměnilo.
Manžel tvrdil, že hned dostal další zadání a musí ve svém nasazení pokračovat. Do práce odjížděl za tmy a za té se i vracel. Společné večeře vzaly za své, protože sotva přijel domů, šel stejně hned pracovat.
V noci spal velmi neklidně, pořád sebou mlel a hekal ze spaní. Podle všeho i špatně jedl, protože znatelně zhubl. Celé se mi to přestávalo líbit. „Vezmi si dovolenou. Odjedeme na chalupu a trochu vypustíš páru,“ navrhla jsem jednou večer.
On ale začal okamžitě vyvádět, že si to teď nemůže dovolit, a vysypal na stůl nespočet dalších důvodů, proč to nejde.
Je to už závislost!
Já se ale tenkrát rozhodla neustoupit, protože jsem pochopila, že je zle. Už jsem se ani nebála milenky, ale toho, že mi ho vezme práce. Tak dlouho jsem do něj šila, až si dovolenou vzal.
„Počítač necháš doma. Musíš vypnout, nebo tě to dostane,“ řekla jsem a doufala, že týden v přírodě mu pomůže. První den na chalupě byl nervózní. Skoro nemluvil a večer se mu začaly třást ruce.
V noci, když jsem spala, si zajel domů pro počítač. Našla jsem ho před chalupou, jak pracuje. „Ty si nedáš pokoj, co?“ pronesla jsem uraženě. „Ty to nechápeš. Já musím pracovat i na dovolené. Tak to, prosím, respektuj,“ obořil se na mě a odešel do pokoje, kde se zamkl.
Po návratu domů bylo ještě hůř. Navíc když jsem hlasitěji vyjádřila, že se mi celá ta situace vůbec nelíbí, začal být ještě agresivní. Nikdy takový nebyl. Vůbec jsem ho nepoznávala!
Vidí jen svoji práci
Postupně ztratil zájem i o náš osobní život. Já jako bych byla průhledná. Klidný je vlastně jen tehdy, když pracuje. Ve chvíli, kdy nemůže, dostává podle mě abstinenční příznaky.
Nejí, nespí a pije desítky šálků kávy denně. Když jsem potkala jeho kolegu z práce, ustaraně se mě ptal, co se s Martinem děje. „Všechny nás pořád honí s tím, že se flákáme, je jako posedlý,“ sdělil mi, a tím potvrdil to, co jsem už věděla. Velmi se o něj bojím, a také jsem mu to řekla.
Jen se mi vysmál a řekl, že jsem pro něj asi věkem ztratila pochopení. Nikdy dřív se do našeho věkového rozdílu netrefoval a už vůbec by si někdy nedovolil, byť jen slůvkem naznačit, že jsem snad „stará“!
Kvůli stálým dohadům začal v poslední době v kanceláři i přespávat. Nemůžeme spolu normálně mluvit. Je závislý na práci. Bojí se snad, že mu ujíždí vlak? Co já bych teď dala „jen“ za milenku?
Potřebuje pomoc, ale nevím, jak ho donutit, aby ji vyhledal, když si myslí, že problém mám jen já a ne on.
Zuzana H. (65), Vrchlabí
