Když jsem zjistila, že čekám miminko, bylo mi sedmnáct let. A proto jsem se ho vzdala. Moc brzy. Dnes to vím. Chyba, kterou nenapravím.

nes, když se podívám na mladé holky v tom věku, mám pocit, že jsou ještě děti. Za našich let jsme působily dospěleji, byť jsem já tehdy plnoletá ještě nebyla. Zamilovaná, naivní a přesvědčená, že láska všechno zvládne, to ano.

Věřila jsem, že když se dva mají rádi, všechno ostatní přijde samo. Jenže život umí být mnohem tvrdší, než si člověk v mládí připouští.Otec mé dcery byl starší o čtyři roky a pocházel z rodiny, kde všechno fungovalo podle jasných pravidel.

Jeho rodiče měli pěkný dům, dobré zaměstnání a přesnou představu o tom, jak se má žít. Já vyrůstala sama s maminkou v malém bytě a od malička jsem věděla, co znamená obracet každou korunu.

Když jsem doma oznámila těhotenství, maminka se nejdřív rozplakala. Nezlobila se na mě. Jen měla strach. Věděla, že nebude jednoduché zvládnout dítě, když sama sotva stojím na vlastních nohou.

Po narození Aničky jsem nějaký čas bydlela u jejího otce a jeho rodičů. Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, že do toho domu vlastně nepatřím. Připadala jsem si nešikovná a zbytečná. Jeho maminka měla neustále potřebu mi radit.

Když malá plakala, hned přiběhla se slovy, že ji špatně držím. Když jsem ji koupala, měla pocit, že voda není správně teplá. Když jsem ji uspávala, slyšela jsem, že ji moc rozmazluji.

Odstřihli mě, úplně…

Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Seděli jsme v kuchyni a bylo mi řečeno, že takhle to dál nejde. Že dítě potřebuje stabilní prostředí, klid a jistotu.

Otec Aničky i jeho rodiče tvrdili, že se o ni postarají lépe, než zvládnu já. Slíbili mi, že o ni nepřijdu, že ji budu vídat, jen se prý musím dát dohromady, najít si práci a postavit se na vlastní nohy.

Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem odcházela s jednou cestovní taškou a měla pocit, jako bych nechávala celé své srdce za zavřenými dveřmi. Zpočátku jsem Aničku vídala.

Přijela jsem jednou za čas, donesla jí malou hračku nebo něco na sebe a několik hodin byla s ní. Seděla jsem vedle ní na koberci, hrála si s ní a snažila se zapamatovat si každý úsměv. Jenže postupně se návštěvy začaly komplikovat.

Jednou to nebyl vhodný den, podruhé měla program, potřetí byla nemocná. Když jsem zavolala, často říkali, že není vhodná chvíle nebo že se to dnes nehodí. Tehdy jsem si stále namlouvala, že je to jen období a že až si uspořádám život, všechno bude jiné.

Jenže roky začaly utíkat rychleji, než jsem čekala. Našla jsem si práci, přestěhovala se do malého podnájmu a snažila se dát svůj život do pořádku. Věřila jsem, že až budu mít stabilní zázemí, získám zpátky i místo v životě své dcery.

Jenže čím déle jsem čekala, tím víc jsem měla pocit, že mezi námi roste neviditelná zeď. Postupně jsem začala slýchat, že není dobré dítě mást. Že Anička potřebuje jistotu a pravidla. Že bude lepší, když vše zůstane tak, jak je.

Dcera někde daleko

Každé narozeniny jsem si v duchu počítala, kolik jí právě je. Když jí bylo šest, představovala jsem si, jak jde poprvé do školy.

Když jí bylo patnáct, přemýšlela jsem, jestli se zamilovala, jestli se hádá s rodiči nebo jestli má kamarádku, které všechno vypráví. Když jí bylo osmnáct, seděla jsem večer doma a přemýšlela, jestli slaví plnoletost a jestli vůbec ví, že na ni někde myslím.

Ve výlohách obchodů jsem se přistihla, jak se zastavuji u věcí pro dívky jejího věku. Nejdřív malé svetříky, pak školní batohy, později šaty, o kterých jsem si říkala, že by se hodily na maturitní ples. Často jsem si představovala její obličej.

Přemýšlela jsem, jestli má moje oči nebo otcův úsměv. Jestli ráda čte, jestli sportuje nebo jestli se směje nahlas tak jako já. Několikrát jsem jí napsala dopis. Jeden začínal větou:

„Aničko, jestli mě jednou budeš chtít poznat…“ Jiný byl omluvou za všechno, co jsem nezvládla. Nikdy jsem je neposlala. Bála jsem se odmítnutí. Bála jsem se, že bych zjistila, že o mě nestojí.

Tolik času uběhlo

Bylo mi skoro šedesát, když zazvonil telefon z neznámého čísla. Obvykle takové hovory nezvedám, ale ten den jsem to udělala. Dodnes nevím proč. „Dobrý den, mluvím s paní Marií?“ ozval se ženský hlas. „Ano,“ odpověděla jsem trochu opatrně.

Na druhé straně bylo několik vteřin váhání a pak věta, na kterou nikdy nezapomenu. „Já jsem Anna. Myslím, že jsem vaše dcera.“ Rozklepaly se mi ruce tak silně, že jsem si musela sednout. Měla jsem pocit, že špatně slyším.

Tolikrát jsem si představovala, že ji jednou uvidím, až mi ta chvíle připadala skoro neskutečná. „Aničko?“ vydechla jsem a okamžitě se rozplakala. Řekla mi, že doma se o mně moc nemluvilo. Věděla, že jsem byla mladá a že jsem odešla. Časem ale začala mít pocit, že příběh nebude tak jednoduchý.

Poznala jsem ji hned

Sešly jsme se. Do kavárny jsem přišla o dvacet minut dřív. Když otevřela dveře, poznala jsem ji okamžitě. Sedla si naproti mně a chvíli jsme se na sebe jen dívaly. Nakonec se lehce pousmála a řekla: „Já vlastně nevím, jak začít.“ Vyprávěla jsem jí tedy pravdu.

Bez výmluv a bez přikrášlování. „Myslela jste na mě někdy?“ zeptala se. „Každý den,“ řekla jsem. Od té chvíle jsme začaly dohánět roky, které nám utekly. Poznala jsem její rodinu. Ty roky bez sebe už nevrátíme a bolí mě to neskutečně. Ale říkám si, že to také nemuselo přijít.

Marie N. (65), Plzeň