Domů     O dceru jsem přišla tak snadno
O dceru jsem přišla tak snadno
5 minut čtení

Když jsem zjistila, že čekám miminko, bylo mi sedmnáct let. A proto jsem se ho vzdala. Moc brzy. Dnes to vím. Chyba, kterou nenapravím.

nes, když se podívám na mladé holky v tom věku, mám pocit, že jsou ještě děti. Za našich let jsme působily dospěleji, byť jsem já tehdy plnoletá ještě nebyla. Zamilovaná, naivní a přesvědčená, že láska všechno zvládne, to ano.

Věřila jsem, že když se dva mají rádi, všechno ostatní přijde samo. Jenže život umí být mnohem tvrdší, než si člověk v mládí připouští.Otec mé dcery byl starší o čtyři roky a pocházel z rodiny, kde všechno fungovalo podle jasných pravidel.

Jeho rodiče měli pěkný dům, dobré zaměstnání a přesnou představu o tom, jak se má žít. Já vyrůstala sama s maminkou v malém bytě a od malička jsem věděla, co znamená obracet každou korunu.

Když jsem doma oznámila těhotenství, maminka se nejdřív rozplakala. Nezlobila se na mě. Jen měla strach. Věděla, že nebude jednoduché zvládnout dítě, když sama sotva stojím na vlastních nohou.

Po narození Aničky jsem nějaký čas bydlela u jejího otce a jeho rodičů. Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, že do toho domu vlastně nepatřím. Připadala jsem si nešikovná a zbytečná. Jeho maminka měla neustále potřebu mi radit.

Když malá plakala, hned přiběhla se slovy, že ji špatně držím. Když jsem ji koupala, měla pocit, že voda není správně teplá. Když jsem ji uspávala, slyšela jsem, že ji moc rozmazluji.

Odstřihli mě, úplně…

Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Seděli jsme v kuchyni a bylo mi řečeno, že takhle to dál nejde. Že dítě potřebuje stabilní prostředí, klid a jistotu.

Otec Aničky i jeho rodiče tvrdili, že se o ni postarají lépe, než zvládnu já. Slíbili mi, že o ni nepřijdu, že ji budu vídat, jen se prý musím dát dohromady, najít si práci a postavit se na vlastní nohy.

Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem odcházela s jednou cestovní taškou a měla pocit, jako bych nechávala celé své srdce za zavřenými dveřmi. Zpočátku jsem Aničku vídala.

Přijela jsem jednou za čas, donesla jí malou hračku nebo něco na sebe a několik hodin byla s ní. Seděla jsem vedle ní na koberci, hrála si s ní a snažila se zapamatovat si každý úsměv. Jenže postupně se návštěvy začaly komplikovat.

Jednou to nebyl vhodný den, podruhé měla program, potřetí byla nemocná. Když jsem zavolala, často říkali, že není vhodná chvíle nebo že se to dnes nehodí. Tehdy jsem si stále namlouvala, že je to jen období a že až si uspořádám život, všechno bude jiné.

Jenže roky začaly utíkat rychleji, než jsem čekala. Našla jsem si práci, přestěhovala se do malého podnájmu a snažila se dát svůj život do pořádku. Věřila jsem, že až budu mít stabilní zázemí, získám zpátky i místo v životě své dcery.

Jenže čím déle jsem čekala, tím víc jsem měla pocit, že mezi námi roste neviditelná zeď. Postupně jsem začala slýchat, že není dobré dítě mást. Že Anička potřebuje jistotu a pravidla. Že bude lepší, když vše zůstane tak, jak je.

Dcera někde daleko

Každé narozeniny jsem si v duchu počítala, kolik jí právě je. Když jí bylo šest, představovala jsem si, jak jde poprvé do školy.

Když jí bylo patnáct, přemýšlela jsem, jestli se zamilovala, jestli se hádá s rodiči nebo jestli má kamarádku, které všechno vypráví. Když jí bylo osmnáct, seděla jsem večer doma a přemýšlela, jestli slaví plnoletost a jestli vůbec ví, že na ni někde myslím.

Ve výlohách obchodů jsem se přistihla, jak se zastavuji u věcí pro dívky jejího věku. Nejdřív malé svetříky, pak školní batohy, později šaty, o kterých jsem si říkala, že by se hodily na maturitní ples. Často jsem si představovala její obličej.

Přemýšlela jsem, jestli má moje oči nebo otcův úsměv. Jestli ráda čte, jestli sportuje nebo jestli se směje nahlas tak jako já. Několikrát jsem jí napsala dopis. Jeden začínal větou:

„Aničko, jestli mě jednou budeš chtít poznat…“ Jiný byl omluvou za všechno, co jsem nezvládla. Nikdy jsem je neposlala. Bála jsem se odmítnutí. Bála jsem se, že bych zjistila, že o mě nestojí.

Tolik času uběhlo

Bylo mi skoro šedesát, když zazvonil telefon z neznámého čísla. Obvykle takové hovory nezvedám, ale ten den jsem to udělala. Dodnes nevím proč. „Dobrý den, mluvím s paní Marií?“ ozval se ženský hlas. „Ano,“ odpověděla jsem trochu opatrně.

Na druhé straně bylo několik vteřin váhání a pak věta, na kterou nikdy nezapomenu. „Já jsem Anna. Myslím, že jsem vaše dcera.“ Rozklepaly se mi ruce tak silně, že jsem si musela sednout. Měla jsem pocit, že špatně slyším.

Tolikrát jsem si představovala, že ji jednou uvidím, až mi ta chvíle připadala skoro neskutečná. „Aničko?“ vydechla jsem a okamžitě se rozplakala. Řekla mi, že doma se o mně moc nemluvilo. Věděla, že jsem byla mladá a že jsem odešla. Časem ale začala mít pocit, že příběh nebude tak jednoduchý.

Poznala jsem ji hned

Sešly jsme se. Do kavárny jsem přišla o dvacet minut dřív. Když otevřela dveře, poznala jsem ji okamžitě. Sedla si naproti mně a chvíli jsme se na sebe jen dívaly. Nakonec se lehce pousmála a řekla: „Já vlastně nevím, jak začít.“ Vyprávěla jsem jí tedy pravdu.

Bez výmluv a bez přikrášlování. „Myslela jste na mě někdy?“ zeptala se. „Každý den,“ řekla jsem. Od té chvíle jsme začaly dohánět roky, které nám utekly. Poznala jsem její rodinu. Ty roky bez sebe už nevrátíme a bolí mě to neskutečně. Ale říkám si, že to také nemuselo přijít.

Marie N. (65), Plzeň

Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.