Od dětství mě pronásleduje hlad a různé diety. O pečeném selátku a alkoholu se mi může jen zdát. Snědla jsem si snad v minulém životě svůj příděl i za tento život?

Vždycky jsem měla v sobě to zvláštní tušení, že smrtí život nekončí. Že moje duše nezemře s tělem, ale někam odejde a bude existovat dál. Bylo to moje vnitřní silné přesvědčení. A to navzdory tomu, že těmto věcem nebyl minulý režim nakloněný.

Když přišla „sametová“, začala jsem se o věci mezi nebem a zemí zajímat více. Zejména jedna přednáška doktorky Foučkové, která dělala regrese do minulých životů, mě zneklidněla. Otevřela mi oči, že si za své problémy v životě můžu asi sama…

Nekonečný apetit

V dětství jsem trpěla hrozným hladem. Narodila jsem se za války a jako nejmladší z osmi sourozenců jsem byla stále bez jídla. Pamatuju si, jak vedle mě u stolu seděli dva starší bratři, a kromě svého jídla si odebírali z mého talíře svou daň.

Marně jsem brečela a volala po spravedlnosti. Matka dělala, že nevidí, a pokud viděla, odbyla mě tím, že kluci potřebují jídla víc. Nedostatek jídla jsem měla celé dětství, a snila jsem o tom, jak budu jednou mít plnou spíž a plnou lednici a plný talíř…

Vzala jsem si kluka z řeznické rodiny kamarádky se mi smály, že je tlustý, ale v mých očích to byla přednost. Určitě mají hodně jídla, a já měla pořád hlad. Plný talíř pro mě byla rajská hudba.

Někdo mě za něco trestá?

Když jsme se brali, slyšela jsem andělský chór, i když jsme byli v obřadní síni národního výboru. Jenže žít s plným žaludkem mi nebylo přáno. Krátce po svatbě jsem otěhotněla, a měla hrozné zažívací potíže.

Co jsem snědla, šlo ven. A ani po porodu moje problémy nepřestaly. Můj žaludek byl ochoten přijmout jen vývary, kefír a čaj z meduňky. Byla jsem zoufalá.

Dívala jsem se na to, jak si můj muž a jeho rodina, i moji příbuzní hodují, a bylo mi z toho do breku. Moje zoufalství se stupňovalo když jsem tehdy náhodou zašla s kamarádkou na onu přednášku paní Foučkové.

Poslouchala jsem o minulých životech, a nakonec se rozhodla, že chci znát pravdu. Třeba mi to pomůže. A tak jsem se objednala na regresi. Té ženě jsem neřekla o sobě a svých potížích nic, abych ji neovlivnila.

Když mě ta žena vedla mým vědomím zpátky časem, najednou jsem viděla sama sebe na statku jako poživačnou, tlustou selku, která si užívá jídla a pití, co hrdlo ráčí, zatímco čeledíny a děvečky trápí hlady.

A mám klid…

Najednou mi svitlo, přišlo mi líto, že jsem tohle všechno dělala. Jak jsem byla bezcitná a hladová. „Jak to můžu napravit?“ ptala jsem se psycholožky. A ona se mi snažila poradit.

Hned druhý den jsem vezla auto plné jídla do nejbližší potravinové banky, abych zaplatila za své hříchy. Nevím, jestli za tím byla víra, ale žaludek se mi začal lepšit.

Když jsem si dávala první kachničku se zelím a nebylo mi po ní špatně, věděla jsem, že mi bůh, nebo celý vesmír, odpustil.

Vlasta (82), Třebíč