Můj muž je městský typ. Když jsem ho poznala, vypadal jako hromádka neštěstí. A přírody se bál jako čert kříže. Dneska už je to veselý a usměvavý chlap, venkov ho ale stále neláká.

Tetička, k níž jsem jezdívala na letní byt, pronajímala podkroví pětipokojové vily u řeky. Trávila jsem u ní pravidelně celý červenec, někdy i déle, byla báječná, byla s ní legrace.

A právě v to léto, o kterém chci vyprávět, měla v podkroví letního hosta, kterému bylo asi pětadvacet let a jmenoval se Martin. Byl z Prahy. Jeho maminka tetičce prozradila, že se právě rozešel s mladou slečnou, do které byl velice zamilovaný.

Dokonce plánovali svatbu. A že potřebuje utéct z Prahy a pokusit se na nešťastnou lásku zapomenout. Tetička souhlasila a ujistila onu dámu z Prahy, že se její syn vrátí domů jako znovuzrozený. Divila jsem se, kde bere ten optimismus.

Když jsem toho mladíka zahlédla, vypadal jako troska. Připomínal sochu zoufalství: bledý, smutný, s vyhaslýma očima. Tetičce ho bylo tak líto, že ho zvala k nám dolů na obědy a večeře, ač to původně nebylo dojednáno. Skoro celé léto jsme nakonec věnovaly úsilí, abychom ho zachránily.

Nejedl a nespal

Zpočátku to vypadalo bledě. Nemluvil, nejedl. Ani nespal, protože mě v noci budily kroky, jak v pokojíku nade mnou chodil sem a tam. Lámaly jsme si hlavu, co uvařit, abychom ho potěšily. Nad vepřovým masem s hříbkovou omáčkou konečně něco řekl.

Sdělil, že nenávidí přírodu a že se nemůže dočkat, až bude v Praze. To bylo svérázné poděkování za naši dobrotu. Ale řekly jsme si, že budeme pevné a nenecháme se odradit.

Ke všemu jsem došla k závěru, že je to pohledný a zajímavý muž. Prostě se mi začal líbit. Tetička to poznala. Smála se a tvrdila, že musíme začít ještě lépe vařit, aby mladík roztál.

K smrti vyděšený

Martin byl intelektuál a tázal se nás, kam tady má jít proboha do divadla, do kina nebo na koncert vážné hudby. Teta odvětila, že tu máme nádherné lesy a že tady neteř by ho mohla po okolí provést. Kupodivu souhlasil.

Byla to nádherná procházka, krásně jsme si povídali. Poznala jsem, že i jemu je se mnou hezky. Najednou se rozpovídal, a když jsme došli na krásnou louku u lesa, recitoval mi Shakespeara, dokonce to vypadalo, že se mě pokusí políbit.

Jenomže zjistil, že má na noze klíště. Vyděsil se k smrti. Očividně si myslel, že je s ním konec. Uklidnila jsem ho a klíštěte ho zbavila. Tím jsem si ho nadobro získala, zíral na mě s obdivem a řekl: „Ty jsi taková moje zachránkyně, víš to?“ Vím!

Tehdy jsem mu vyléčila zlomené srdce svojí láskou a on mi za to děkuje dodnes. Je to úžasný manžel a báječný táta, ale hlavní město opouštíme jen málokdy, venkov ho totiž stále trochu leká. A já jsem si na ruch velkoměsta za ty roky už zvykla.

Jana (60), Praha