Dospěla jsem do věku, kdy už byli všichni normální chlapi rozebraní. Zbývali jen rozvedení nebo podivíni. O takové jsem ovšem nestála, a tak jsem se bála, že zůstanu na ocet.

Z jedné práce mě vyhodili pro nadbytečnost, a tak jsem si, patřičně zkroušená, hledala nové zaměstnání. Nebylo to v té době jednoduché, byla, jako skoro vždycky, krize, propouštělo se, jedna firma za druhou mě odmítala.

Mé úspory se tenčily, stejně jako optimismus a radost ze života. V té době jsem se po devíti letech rozešla s přítelem, měli jsme se brát, ale sešlo z toho. Láska se kamsi navždycky vytratila, byl konec.

Potácela jsem se v té době životem v hrozném stavu, bez peněz, bez radosti, s vidinou, že mě čeká jenom smutek a samota. Táhlo mi na čtyřicátý rok, všichni potenciální ženiši už byli rozebraní.

„Teď už jsou k mání jenom rozvedení, zvrhlíci nebo podivíni,“ říkala jsem starší ségře, která se mě snažila neúspěšně utěšovat.

Ředitel zeměkoule

Když jsem asi po půl roce zoufání, obíhání všech možných zaměstnavatelů a fňukání na úřadu práce konečně sehnala zaměstnání, byla jsem šťastná a vděčná osudu, že mě nenechal bídně zahynout.

Líbilo se mi tam, až na zvláštního kolegu, který se mnou sdílel kancelář spolu s dalšími třemi zaměstnanci, ale ti byli fajn. Pouze ten jeden mi lezl na nervy, hezoun, ředitel zeměkoule, v jednom kuse se vytahoval. Všude byl, všechno viděl, všemu rozuměl.

Dávala jsem mu občas, když už to nešlo vydržet, trochu najevo, aby brzdil, že se jeho sebevědomí dotýká hvězd a že je to k nevydržení. Tím jsem ho pokaždé ještě víc povzbudila. Chovali jsme se k sobě jako pes a kočka, vrčeli jsme na sebe a cenili na sebe zuby.

Teprve když mi kolegyně u oběda s potutelným úsměvem šeptla: „Hele, že vy dva jste do sebe zakoukaní?“ konečně mi to docvaklo. Jsem do něj zamilovaná, ale neuměla jsem si to přiznat.

K mému úžasu

On to měl zjevně stejně. Pak mi ale jednou na chodbě zašeptal, zda bych s ním nešla večer na víno. Souhlasila jsem. Večer se mi kajícně přiznal, že v podstatě není zdaleka takový suverén, jakého v práci hrál, že to bylo všechno jen proto, abych si ho všimla.

K mému úžasu se ukázalo, že měl pravdu. Rudolf je celkem skromný, férový, vtipný chlap. Teď, když už jsme skoro dvacet let svoji, to přece musím vědět. A vyklubal se z něj i báječný tatínek naší dcery Barbory. Mám pro něj jen slova chvály. Pravda, seznamování mu příliš nešlo, ale potom to bylo už jen lepší a lepší.

Jana (60), Plzeňsko