Říká se, že velká láska překoná i smrt. Já jsem na vlastní kůži zažila, že to platí i v opačném případě. Otčímův duch mě začal pronásledovat.

Můj otčím Kamil mě nikdy nepřijal za svou. Ať jsem se snažila jakkoli, všechna moje snaha a pokusy najít si k němu cestu, byly marné. Prostě mě neměl rád a to i přesto, že jsem mu nikdy nic neudělala.

Choval se ke mně špatně

Vždy mnou pohrdal a choval se ke mně špatně, aniž bych tušila proč. Když pak zemřel, jedna moje část si oddychla. Bohužel jenom na chvilku. Jeho nenávist se přenesla až za hrob a otčím mě chodil strašit i léta po své smrti. Nevěděla jsem, co si počít. Měla jsem obavy se s tím vším někomu svěřit.

Rozbila naši rodinu

O tom, že náhlá láska dokáže člověku pobláznit hlavu, jsem se přesvědčila v životě sama. Já bych však kvůli lásce nikdy nezradila blízkého člověka, jako to udělala moje matka.

Ta se zamilovala do jiného muže, když mi bylo patnáct let. Rozbila naši rodinu a zničila mého vlastního tátu. Ten se z rozvodu už nikdy nevzpamatoval.

Nepříjemný člověk

Nejhorší na celé věci bylo, že Kamil, muž, kvůli kterému to matka všechno udělala, nebyl vůbec dobrý člověk.

Měla jsem sice spoustu důvodů svého otčíma nenávidět, ale zpočátku jsem se snažila být k němu slušná a milá a vytvořit si s ním nějaké pouto, už kvůli matce. Ale nešlo to. Kamil byl velice nepříjemný a absolutně o kontakt se mnou nestál.

Odstěhovala jsem se na kolej

Snažila jsem se proto co nejdříve od své rodiny odpoutat, ale podařilo se mi to až při studiu na vysoké škole, kdy jsem se odstěhovala na kolej. S otčímem jsem do té doby měla spoustu konfliktních situací.

Většinou šlo o malicherné spory, ale i tak to bylo vysilující. Bohužel jsem Kamila musela dál občas vídat kvůli matce. A pokaždé to bylo velice nepříjemné setkání.

Skvělý manžel

Později jsem se šťastně vdala a měla děti. Můj muž Honza je skvělý chlap. Vždy byl na mojí straně a byl mi oporou. Bohužel naše děti – syn a dcera – si „dědečka“ Kamila pro mě z zcela neznámých důvodů oblíbily.

Snažila jsem se nedávat před nimi najevo, jak moc se s otčímem nemáme rádi. Pohledy, které jsme si vyměňovali, když jsme se museli setkat, ovšem byly více než výmluvné.

Setkání na pohřbu

Můj vlastní otec zemřel, když mi bylo čtyřicet dva let. Životem se dál vlastně už jen protrápil. Já jsem s ním měla moc pěkný vztah, a proto mi vadilo, že na jeho pohřeb přišla matka i s Kamilem. Považovala jsem to za bezohlednost.

Matce jsem to pak vyčetla, ale ona namítla, že to prý byla slušnost. Matka zemřela na infarkt pět let nato. Na jejím pohřbu jsem s Kamilem vůbec nepromluvila, i když on se snažil navázat kontakt.

Tragické úmrtí

Po necelém roce následoval matku na onen svět i Kamil. Otčímova smrt měla tragickou příčinu, otrávil se unikajícím plynem. Váhala jsem, jestli mám jít na pohřeb, ale nakonec jsem to udělala kvůli synovi a dceři.

Snažila jsem se onu léty nastřádanou nenávist překonat, avšak už během smutečního obřadu jsem měla nezvykle tísnivé pocity.

Viděla jsem jeho přízrak?

Ve chvíli, kdy rakev s Kamilem opouštěla obřadní síň, se mi málem zastavilo srdce. Zdálo se mi totiž, že svého otčíma vidím jako přízrak. Mého leknutí si všimla i dcera.

Zeptala se mě, jestli je vše v pořádku a dodala, že jsem bledá, jako bych spatřila nějakého ducha. Vymluvila jsem se na únavu a na to, jak na mě zapůsobila atmosféra místa.

Sama jsem si pro sebe řekla, že to byla jen taková vidina, vyvolaná tím, co jsme vůči sobě s otčímem cítili. Jenže když jsme vycházeli z obřadní síně, spatřila jsem ten přízrak znovu. A tentokrát už bylo jasné, že se o vidinu nejedná!

Nikomu jsem se nesvěřila

Od té doby se mi Kamilův duch začal nepravidelně zjevovat. Vždy mě odněkud z větší vzdálenosti pozoroval. Brala jsem to hodně špatně. Zkoušela jsem si namluvit, že se nic takového neděje, ale s každou další takovou situací jsem ztrácela nervy.

Bála jsem se někomu svěřit, protože jak manžel, tak všichni další příbuzní i kamarádky byli velmi prakticky založení. Věděla jsem, že by se mi vysmáli nebo by mi doporučili, ať si zajdu na psychiatrické vyšetření.

Proud ledového vzduchu

Asi po dvou letech tohoto trápení se vše vystupňovalo. Vracela jsem se tehdy z práce pozdě, byl pozdní podzim a tma. Tentokrát se ke mně otčímův přízrak přiblížil. Vnímala jsem, jak kolem mě proudí ledový vzduch. S výkřikem jsem se dala na útěk.

Pořád jsem ten chlad cítila za sebou. To už jsem se skutečně málem zhroutila. O pár týdnů později jsem si pak někde přečetla, že zlé síly můžeme usmířit tím, že za ně zapálíme v kostele svíčku.

Udělala jsem to a od té doby opravdu nastal klid. Ale toho pocitu, že se kdykoliv může přízrak Kamila znovu objevit, se už asi nikdy nezbavím!

Klára T. (60), Brno