Obyčejná procházka lesem se může zvrtnout v něco neuvěřitelného. S kamarádkou jsme se setkaly s duchem malého chlapce.
Vždycky jsem o zbloudilých duších jen četla. Nikdy jsem si neuměla představit, jaké by to bylo, kdybych se s nějakou setkala. Jak bych se zachovala. Teď už o tom přemýšlet nemusím. Skutečně jsem zažila setkání s duchem na vlastní kůži.
Jako kdyby nás někdo sledoval
S kamarádkou Mirkou se často vydáváme do lesa na procházky. Především kvůli mému psovi Matymu. Na jednu z takových delších procházek jsme se vydaly loni na začátku podzimu. Stromy už se chystaly na opadávání listů a všude byla cítit nadcházející změna.
Zastavily jsme na našem oblíbeném místě a pustily Matyho z vodítka. Radostně se rozeběhl po lese a dělal ta svoje zdivočelá kolečka. My s Mirkou stály u mohutného stromu a povídaly si. Po pár minutách se mě zmocnil prazvláštní pocit.
Jako kdyby nás někdo pozoroval zpoza jednoho stromu. Pokaždé, když jsem se tím směrem podívala, nikdo tam sice nebyl, ale já ho cítila. „Kam pořád koukáš?“ divila se Mirka. „Někdo nás pozoruje. Tamhle od toho stromu,“ ukázala jsem prstem.
„Nikoho nevidím,“ krčila rameny. Za chvíli jsem znovu ucítila onen pohled. Někde kolem se ozvalo tiché volání o pomoc. „Slyšela jsi to?“ zeptala jsem se Mirky. „Co jsem měla slyšet?“ nechápala.
„Někdo volá o pomoc,“ řekla jsem tiše a šla se podívat k tomu stromu. Našlapovala jsem opatrně, když se lesem náhle rozeběhl malý chlapec. „Je to dítě,“ zvolala jsem na Mirku a vydala se za ním. Maty to zjistil a následoval mě.
Snažil se chlapce srazit na zem, ale jakmile na něj skočil, proskočil skrz. Vyděšeně jsem se zastavila. Otočila jsem se na Mirku, která stála s pusou otevřenou dokořán. „To byl duch?“ zašeptala. „Jak se zdá, tak ano,“ odvětila jsem.
Naposledy jsem se otočila
Les pohltilo absolutní ticho. Slyšela jsem tlukot vlastního srdce. Přestala jsem se cítit dobře. Dala se do mě slabost. Jako kdyby ze mě někdo vysával život. „Raději půjdeme,“ zavelela Mirka. I přes slabost v nohou jsem vyrazila za ní.
Maty šel poslušně s námi a pořád se nervózně rozhlížel. Když jsme vyšly z lesa, nedalo mi to. Naposledy jsem se otočila. Na místě, kde jsme původně stály, byl ten chlapec. V roztrhaném tričku a celý umouněný.
„To je poprvé v mém životě, kdy vidím ducha,“ řekla jsem polohlasem. „Chci pryč,“ pronesla Mirka vystrašeně a dál mě podpírala. Chlapec se postupně rozplynul v mlze. Později jsem se ptala mámy, jestli neví o nějakém klukovi, který by se v tom lese ztratil.
Ona mi povyprávěla příběh o tom, jak v lese skutečně před lety zmizel malý chlapec. Nikdy ho nenašli. Myslím si, že by to mohl být ten, kterého jsme viděly. Do lesa chodíme dál, ale už jsme ho nikdy nespatřily.
Bára S. (54), Vyškov
