Těšila jsem se na klidný víkend s manželem a vnoučaty. Místo radosti ale přišlo něco, na co nikdy nezapomenu. Stačila chvíle, vše bylo jinak.

Celý týden jsem se těšila na sobotu. Dcera měla přivézt děti, manžel slíbil, že naloží maso na oběd, a já si říkala, že si konečně užijeme den, kdy budeme všichni spolu. V poslední době bývá takových chvil čím dál méně, proto jsem si jich vážila o to víc.

Chvilka nepozornosti

Od rána bylo všechno hezké. V kuchyni voněl vývar, děti pobíhaly po bytě a smály se, dcera chystala dezert a já měla radost, že je dům zase plný života. Přesně takové dny jsem měla vždycky ráda.

Po obědě jsem šla do ložnice pro ubrus, protože jsme chtěli posedět ještě u kávy, a já toužila mít všechno dokonale vyladěné. Když jsem se vracela, uklouzla jsem na schodu. Ani nevím, jak se to stalo, po těch schodech projdu každý den dvacetkrát.

Ale najednou jsem letěla dolů. A pak přišla prudká bolest. Nemohla jsem vstát. V hlavě mi hučelo a noha mě bolela tak, že se mi chtělo křičet. Všichni kolem mě pobíhali, dcera volala záchranku a děti se rozplakaly. Místo rodinné pohody nastal zmatek a strach.

Změna programu

V nemocnici mě nepotěšili, noha byla zlomená a já musela na operaci. Nejhorší nebyla ani tak ta bolest, ale pocit bezmoci. Ještě ráno jsem běhala kolem plotny a odpoledne jsem nedokázala dojít ani na toaletu bez cizí pomoci.

Ležela jsem na pokoji a hlavou mi běželo, jak se všechno může změnit během jediné vteřiny. Člověk si pořád myslí, že má čas, že něco udělá zítra nebo příští týden. A pak přijde pád a najednou neví, co bude dál.

Manžel mě překvapil

Měla jsem strach, jak to muž doma zvládne. Celý život jsem se starala hlavně já. Vaření, nákupy, praní, organizování rodiny – všechno bylo na mně. Teď jsem poprvé nemohla nic. Jenže manžel mě překvapil.

Každý den přišel s čistým oblečením, donesl mi knížku, seděl u postele a vyprávěl, co je doma nového. Dcera obstarala děti a pak mu chodilapomáhat se zahradou.

Také mu nosila jídlo, což mě notně uklidnilo, on opravdu zvládal jen to nakládání masa a grilování, jinak byl u plotny bezradný, ani vajíčka si nebyl schopen udělat správně. Teď to ale vypadalo, že vše klape a on nestrádá. A zjevně ani náš dům a zahrada.

Rodina hodně pomohla

V nemocnici jsem si poležela nečekaně dlouho. Vychytala jsem snad všechny komplikace, co mohly nastat. Když jsem se po týdnech vrátila domů, chodila jsem o berlích a byla jsem úplně nemožná.

Náš dům plný schodů nebyl uzpůsoben na taková omezení a já si v první chvíli myslela, že se zblázním. Vždyť jsem se nedokázala dostat ani do ložnice v patře, natož abych mohla používat vanu!

I na toaletě jsem měla problémy, nebylo se čeho zachytit, bez pomoci jsem nemohla vstát. Manžel mě chvíli jen mlčky sledoval a podával mi kapesníčky, když jsem vzteky plakala. Pak se ale spojil s dcerou a pustili se společně do úprav.

Vystěhovali všechny zbytečné krámy, abych měla v přízemí dostatek prostoru na manévry s berlemi a o nic s nimi nezakopávala. Kde to šlo, přivrtali madla, abych se měla čeho zachytit. A vrcholem všeho bylo, když mi celou ložnici přestěhovali do přízemí.

Manžel vyklidil celou svou pracovnu, dokonce vyházel nepotřebné věci, o což jsem ho marně roky žádala, a v podstatě celý dům přeorganizoval a vylepšil.

Jsem nesmírně vděčná

Dojalo mě to, o tom žádná, pochopila jsem, jak moc mé rodině záleží na tom, aby mi bylo doma zase dobře. Došla mi u toho ale ještě další věc. Uvědomila jsem si, že nemusím zvládnout všechno sama a že říct si o pomoc není žádná ostuda.

Nakonec mi ten nepříjemný úraz přinesl i něco pozitivvního. Zjistila jsem, že na své starosti nejsem sama, že mám skvělou rodinu, která mě nenechá ve štychu a chápe moje potřeby.

Na tom, abych se cítila komfortně, dělali všichni hodiny a hodiny, i vnoučata přiložila ruku k dílu a pomáhala. Nikdo si nestěžoval, vše probíhalo v klidu a pohodě. Cítila jsem se jako královna!

Ano, ale taky jsem pochopila, že ani já nejsem nepostradatelná, ač jsem si původně myslela něco jiného.

Manžel to zvládne i beze mě, to jsme si teď názorně ověřili, takže momentálně můžu v klidu plánovat měsíční pobyt v lázních, hezky bez výčitek svědomí, že ho opouštím. Strachovat se o něj rozhodně nemusím a konečně si ty lázně užiju.

Dana F. (65), Jindřichův Hradec