Své vnoučky prý kazím. Smím je vidět jen pod dohledem jejich matky. Narušuji totiž jejich stravovací režim. Našla jsem ale způsob, jak jim dětství trochu osladit.

Nesmějí si dát buchtu, protože je upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, protože se po něm tloustne, kravské mléko zahleňuje a je jedovaté. Přitom vnoučata se mohou po takovém jídle utlouct.

„Babi, ty tak dobře vaříš! Máma dělá hnusný jídlo,“ řekla mi před dvěma lety sedmiletá Šarlotka a o dva roky mladší Kamilka přizvukovala. „My pijeme sójový mlíčko a sladkosti nesmíme.“

Říkala jsem si, že aspoň ke mně chodí rády, když dostanou něco, co jim chutná… Jenže děti se jednou doma prořekly, takže byl s víkendy u babičky konec. Asi bych je otrávila! A kromě toho bych zničila i rodičovskou výchovu.

U mě se totiž mohly dívat v televizi na Animáčka, což je podle snachy přihlouplý pořad, který dětem vymývá mozky. Ani některé klasické pohádky nepochodily. Místo pohádek je třeba potomkům číst v encyklopedii a pouštět před spaním Chopina. Ani lidové písničky jsem jim zpívat nesměla, aby nepřišly o hudební sluch.

Co z nich vychová?

Snacha zažila největší šok v životě, když jí děti vyprávěly, že viděly u mě na zahradě „žábu na žábě“, a tudíž „budou mít malé pulečky“ Jako nepříčetná ječela: „Snažím se je vychovávat slušně, a ty jim ukazuješ takové věci?!“

Řekla jsem to synovi, ale jen se vykrucoval. Chtěl mít doma klid. Snacha mi vyčetla, že mluvím před dětmi sprostě. „A co sprostého říkám?“ Divila jsem se. To příšerně sprosté slovo bylo hovínko. Ale co jsem měla dětem říct? Že vyloučily metabolický produkt?

Podle syna jsem měla říct bobek. Dobře, budu říkat bobky, slíbila jsem. Jenže pak jsme se byly podívat na krávy. Louka byla plná kravinců a děti se ptaly, co to je. „Kravinec,“ odpověděla jsem.

„Co je to kravinec?“ – „Lejno.“ – „A co je to lejno?“ – „Takové velké kravské hovínko.“ Copak jsem mohla říct bobek? Získala jsem tak další černý puntík, který jsem zpečetila tím, že jsem snaše řekla, aby si trhla nohou.

Jsme velcí spiklenci

„Nejsi pro děti dobrý příklad,“ pronesla snacha a oznámila mi, že pokud se budu chtít s vnoučaty stýkat, tak pouze u nich doma, pod jejím dozorem. Bude tak kontrolovat moji mluvu a dbát na to, abych neměla v kapse nějaký pamlsek.

Její „správná výchova“ tak učinila nešťastnými hned tři lidi. Vždyť vnoučata se ke mně vždycky moc těšila! A tak jsem to tak nemohla nechat. Každou středu si od té doby dělám výlet do města, kde syn bydlí.

Nakoupím pár pamlsků, udělám dva balíčky a v době velké přestávky zazvoním u hlavních dveří školy, kam vnučky chodí. Školník je syn mého bývalého kolegy, spiklenecky si balíčky předáme a já zase jedu domů spokojená, že jsem snachu převezla.

Vnučky doma mlčí jako hrob. Pochopily, že kdyby se to jejich máma dozvěděla, už by si nezamlsaly. O víkendu k nim jedu na návštěvu a vezu kedlubny, mrkev, ředkvičky z mé zahrádky. Zatím mi to prochází.

Anna (67), Vysočina