Byla jsem doma sama. Bouřka řádila a vichr nám rozbil okno. Najednou se přede mnou objevila temná postava dívky.

Déšť hrozil po celý den, ve vzduchu byla cítit bouřka. Do topolů, stojících v řadě jako strážci kolem našeho domku, se opřel vítr. Domek jsme koupili s manželem teprve nedávno.

Stál kousek za městem. Snažila jsem se z něj udělat naše hnízdečko, které se mělo co nevidět rozrůst o nového člena domácnosti. Měl to být syn Matěj.

Obrazec připomínal tvář

Byla jsem na hranici osmého a devátého měsíce. Přes den jsem něco poklidila, jinak jsem seděla v ratanovém křesle poblíž umělého krbu a četla knihy. Bouře udeřila s nebývalou silou. Přestala jsem číst a hleděla na okno. Dešťové kapky do něj začaly bušit.

Na okně jsem spatřila cosi hodně divného. Velké dešťové kapky se slily do obrazce, který připomínal tvář. Vstala jsem a zamířila k oknu. Užasle jsem hleděla na vodní obraz před sebou. Kniha mi vypadla z ruky.

Ve stejnou chvíli, kdy se na okně zjevila tvář z vody, podobná dívce, mrštil vichr ulomenou větví z topolu do okna, na které jsem zírala s otevřenými ústy. Strašně jsem se lekla. Podlomily se mi nohy a kolem mě se sypaly kusy skla.

Větev prorazila jako kopí obě tabule skla a smetla s sebou květináče s levandulemi. Do pokoje vletěl déšť a v momentě jsem byla mokrá od hlavy až k patě. Couvala jsem, až jsem ztratila rovnováhu a spadla do křesla, ze kterého jsem před chvílí vstala.

Hledala jsem v pokoji mobil, abych zavolala manželovi, jenomže silná bouře zřejmě rušila signál. Mobil byl hluchý! S jakou silou bouře přilétla na černých perutích, s takovou rychlostí odletěla z kraje.

Koruny topolů se přestaly třást a dovnitř domku přestalo pršet. Vrátila jsem se s lopatkou a smetákem. Nejdříve jsem musela zachránit levandule a vrátit je zpátky do květináčů.

Napřímila jsem se a hleděla rozbitým oknem ven k blízkým stromům. Do jednoho už kdysi dávno blesk udeřil a rozštípl ho. Blesky kmitaly už jen vzdáleně. A tehdy jsem spatřila postavu.

Kříž na její památku

Byla to dívka. Její silueta se s každým novým světlem blesku přibližovala. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. S dalším bleskem se zjevila v mé těsné blízkosti. Byla celá černá, spálená, pokrytá krvavými strupy.

V černém obličeji svítily jako bílý čínský porcelán zuby. Pamatuji se na svůj výkřik a sesutí k zemi. Probudilo mě až vyzvánění mobilu, který ležel pod křeslem. Volal manžel, jestli jsem v pořádku.

Později jsme se dozvěděli, že pod rozštípnutým kmenem topolu zemřela mladá dívka. Blesk její tělo spálil na uhel. Vyrobili jsme s manželem obyčejný kříž a vztyčili ho u stromu.

O pár dní později se mi narodil syn Matěj. Strašidelná postava spálené dívky se už neukázala. Snad její duše našla cestu do labyrintu věčnosti.

Ivana B. (55), Jičín