Fungujeme den po dni. S nadějí. Se strachem. S láskou. A já si říkám, že když tohle přežijeme, tak už nás se sestrou nic nerozdělí. Nikdy.
Byl to obyčejný večer, když mi Lucka volala z práce. Hlas měla unavený, trochu chraplavý, ale smála se, jak vždycky, když se snažila něco zlehčit. „Víš, já jsem dneska málem usnula u počítače. Asi jsem jen přepracovaná,“ prohodila jakoby nic.
Protože jsem svoji sestru moc dobře znala, bylo mi hned jasné, že se něco děje. Tak jsem jí nabídla, ať si vezme na pátek volno a přijede za mnou, že jí uvařím její oblíbenou kuřecí polévku. V pátek dorazila až pozdě večer.
Byla bledá, kruhy pod očima, ale pořád se usmívala. „To nic není, ségra, jen toho mám moc.“ Druhý den ráno vstala ještě slabší. Nemohla se ani postavit, točila se jí hlava, bolely ji klouby, jako by měla chřipku, ale bez horečky.
Zavolaly jsme na pohotovost, ale tam řekli, že to zní jako viróza, ať pije čaj a hodně odpočívá. Vzala si v práci volno a zůstala u mě. To už bylo vážné! Týden jsem ji viděla slábnout před očima. Nepila kávu. Jenom ležela na gauči, dívala se na strop a říkala: „Já nevím, co se mnou je, ale něco je určitě špatně.“
Oprávněné obavy
Bylo jí opravdu hodně zle. Nakonec jsem ji doslova donutila jít k našemu praktickému lékaři. Udělal jí krevní testy a zopakoval, ať se šetří. Na výsledky jsme si musely počkat.
Když nám zavolali, že už dorazily, jely jsme k doktorovi raději spolu. Seděly jsme v čekárně a držely se za ruce jako malé holky. Obě jsme se bály, a měly jsme proč. Doktor měl vážný výraz.
„Máte výrazně snížený hemoglobin, nízké trombocyty a leukocyty taky nejsou v pořádku. Musíme vás poslat na hematologii. Hned.“ Další týdny byly plné vyšetření. Kostní dřeň, biopsie a zase to nekonečné čekání na výsledky.
Ona je moje rodina
Já jsem mezitím přestěhovala Lucku k sobě do domku po našich rodičích. Obě jsme v posledních letech žily samy a byly jsme si od narození vzájemnou oporou. Kdo jiný by se o ni teď měl postarat než já?!
Vařila jsem jí, co měla ráda, i když chuť k jídlu neměla skoro žádnou. Nosila jsem jí čaj do postele a držela ji za ruku, když plakala strachy a bezmocí.
A taky jsem se snažila být silná, i když uvnitř jsem se bála jako nikdy v životě. Když přišla diagnóza, aplastická anémie, středně těžká forma, spadl mi kámen ze srdce i na srdce zároveň.
Není to sice rakovina, ale je to vážné. Kostní dřeň nefunguje, jak má. Tělo si netvoří dost krvinek. Léčba je dlouhá, nejistá. Imunosupresiva, transfuze, riziko infekcí. A výhledově transplantace.
Život se nám změnil
Musely jsme naše životy změnit od základu. Lucie pustila byt ve městě a v zaměstnání přešla na poloviční úvazek a home office. Stejně už byla v důchodu, ale pracovat chtěla. Může teď dělat, když je jí lépe, aby neměla ten pocit, že už není potřebná.
Lucka bere léky, které ji ničí, ale zároveň zachraňují. Má dny, kdy je skoro jako dřív, směje se, vypráví, plánuje, co bude dělat, až bude zdravá. A pak jsou dny, kdy jen leží v posteli, bolí ji všechno a já sedím vedle ní a vyprávím jí historky z dětství.
Už je to pár měsíců
Vzpomínám, jak jsme jako malé utíkaly v létě k babičce na chalupu. Lucka byla vždycky ta odvážnější. Lezla na stromy, skákala do rybníka, zatímco já jsem se bála a sestru jsem pozorovala jen ze břehu.
Když je nejhůř, připomenu jí, jak jsme v noci ležely v pokoji pod peřinou a šeptem si povídaly o klucích, o tom, co budeme dělat, až vyrosteme. Ona chtěla cestovat po světě, já jsem chtěla mít rodinu.
Nakonec ona procestovala půl Evropy a já si pořídila dvě děti. Ty mají dávno svůj život. Se sestrou jsme si pořád nejblíž.
Držím ji za ruku
A bylo to tak i v pubertě, kdy jsme si udělaly tu naši „tajnou schránku“, krabici od bot pod postelí, kam jsme schovávaly dopisy, fotky, poklady. Jednou jsme tam našly starý deník, kde jsme si jako holky psaly.
Stálo tam, že budeme sestry navždy a že si nikdy neublížíme. A teď, když je nemocná, si říkám, že ten slib dodržíme. Každý den ji kontroluju, jestli bere léky, jezdím s ní na kontroly, myju jí vlasy, když je příliš slabá.
A večer, když usíná, jí čtu, teď zrovna Staré pověsti české, protože říká, že ji to uklidňuje. Někdy se probudí uprostřed noci, zavolá mě a jen chce, abych u ní byla. Tak vedle ní klimbám v křesle…
Nevím, jak dlouho to bude trvat. Lékaři říkají, že je naděje. Že mnoho lidí se z toho dostane. A já věřím. Protože Lucka je bojovnice. Vždycky byla. A já jsem její sestra. A vždycky budu.
Lenka F. (72), Cheb
