Jsem už dost stará na to, abych věděla, jak to na světě chodí, že staří lidé bývají nemocní a odcházejí na věčnost. Na to, jak to vyřešil můj těžce nemocný táta, ale nikdy nezapomenu.

Tehdy bylo hrozně horké léto. Můj táta zrovna slavil čtyřiaosmdesátiny. Byl to pořád kus chlapa. Stále chodil rovně, denně si sám holil vousy a rád to komentoval slovy: „Muž, co se nechá oholit cizí rukou, už není muž!“

Ta změna byla pozvolná

Jenže něco se na něm začalo pomalu a zákeřně měnit. Zapomínal. Nejdřív maličkosti, které v jeho věku nikoho nezarazily. Kde nechal brýle, jestli už pil čaj. Pak zapomínal čím dál víc. Vyrazil třeba do obchodu, který stál na konci ulice, s tím, že koupí chleba.

Vrátil se s třemi litry mléka a bez chleba. Smál se tomu. „No co, Věrko, aspoň budeme mít mléko na týden.“ Já jsem se smála s ním. Ale v noci jsem plakala.

Moc dobře jsem si uvědomovala, co se děje. Znala jsem to ze svého okolí. Dokonce jsem měla pocit, že Alzheimer je něco jako novodobý mor. Šíří se čím dál víc.

Věděl, že je to zlé

To ráno probíhalo tak jako obvykle. Vstal v šest, uvařil kávu, otevřel okno a pravil: „Dneska bude určitě hezky, ptáci zpívají jako na svatbě.“ Seděli jsme spolu u stolu. Já jsem mazala chleba máslem a on si četl noviny.

Byly to ty samé, co už četl tři dny, protože zapomněl, že je už přečetl. Najednou zvedl hlavu a řekl: „Věrko, já už nechci být na obtíž.“ A já jsem ztuhla.

Pokusila jsem se ho zarazit: „Jak na obtíž? Ty jsi můj tatínek. Ty jsi ten, kdo mě držel za ruku, když jsem se bála tmy. Ty jsi ten, kdo mi stavěl domeček na stromě. Jak bys mohl být na obtíž?“

On se jen usmál. Tím smutným úsměvem, který měl poslední rok pořád častěji. „Já vím, že mě máš ráda. Ale já už nejsem já. Zapomínám tváře. Zapomínám, jak se jmenuješ, i když se na tebe urovna dívám. A to je horší než smrt. Horší než cokoli.“

Nedošel do parku

Mlčela jsem. Protože jsem mu moc dobře rozuměla. Pozorovala jsem ho často. Viděla jsem, jak se dívá do zrcadla a ptá se sám sebe: „Kdo je ten starej dědek?“ Viděla jsem, jak se bojí, že jednou zapomene úplně všechno. I mě, i sebe.

Odpoledne řekl: „Půjdu se projít. Do parku. Jen na chvíli.“ Já jsem chtěla jít s ním, ale rázně mě odmítl: „Ne,“ řekl. „Chci být sám. Potřebuju si to srovnat v hlavě.“

Dal mi pusu na čelo. Tak jako vždycky. A odešel. Šel na nádraží. Koupil si jízdenku do rodného města. Sedl do vlaku.

A pak vystoupil na malé zastávce uprostřed ničeho, mezi poli a lesem. Tam, kde kdysi jako mladý chodil s mou mámou na první rande. Sedl si tam na rozviklanou lavičku.

Byl to jeho scénář

Vytáhl z kapsy starou fotku nás čtyř, já, on, maminka a bratr Pepa. Fotili jsme se společně na koupališti v roce 1968. Usmíval se na ní jako kluk. Pak ji schoval zpátky. A pak… To už nikdo přesně neví. Našli ho druhý den ráno.

Seděl na té lavičce, opřená záda a s očima zavřenýma. Jako by spal. Lékař řekl: „Selhání srdce. Klidné. Bez bolesti.“ Já vím, že to nebyla náhoda. On si vybral. Vybral si ten den, to místo, ten způsob. Aby to nebylo v nemocnici.

Aby to nebylo s hadičkami a na přístrojích. Aby mě neobtěžoval. Aby to bylo tak, jak chtěl on. Když mi to policisté řekli, nebrečela jsem. Stála jsem v kuchyni a říkala jsem si: „On to udělal, protože mě miloval.

Protože nechtěl, abych ho viděla, jak se rozpadá. Nechtěl, abych ho krmila lžící. Nechtěl, abych ho přebalovala. Nechtěl, abych ho litovala!“

Cítila jsem nesmírný obdiv, ale i vděk k tomu statečnému muži, kterým můj táta byl. Jeho odchod bolel, ale způsob, jaký si zvolil, byla jeho výhra nad stářím a smrtí.

Pro mě neodešel

V tichosti jsem vše vyřídila s policií, pořešila pohřeb a zorganizovala poslední rozloučení. A v hlavě mi celou dobu zněla jeho slova: „Věrko, já už nechci být na obtíž.“ Stejně tak mi ale nebylo jasné, jak to udělal. Jak dokázal být strůjcem vlastní smrti podle svého?

Byl to můj táta

Teď je to dva roky. Každý den ráno otevřu okno a poslouchám ptáky. A říkám si: „Zpívají jako na svatbě, bude krásně.“ A cítím, že můj táta tu se mnou pořád někde je. Cítím, jeho vůni, představuju si jeho úsměv.

Potom si dám kávu do jeho oblíbeného hrnku s nápisem „Nejlepší tatínek na světě“, který mu udělala moje dcera Verunka, když jí bylo asi osm let. A povídám si s ním. Hezky nahlas, nemám žádné zábrany.

Jako kdyby seděl naproti mě a četl si u snídaně noviny. Všechno je jako dřív, aspoň v mých představách. Já ho chápala a přijala to, ale ostatní lidé bohužel ne.

Pro mě neodešel

Hlavně pro sousedy to bylo velké sousto, dlouho se přetřásalo, že táta spáchal sebevraždu. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to nebyla sebevražda, ale jeho dar životu. Dar, že mě ušetřil nejhoršího. Někdy se samozřejmě zlobím, že mi to neřekl přímo.

Že mi nedal čas se s ním rozloučit pořádně. Ale pak si vzpomenu na ten jeho úsměv ráno před odchodem. A vím, že to byl jeho způsob rozloučení. Ne slovy. Ale tím, že mě políbil na čelo. Jako vždycky. Vnoučata se ptají: „Babi, nelituješ, že jsi ho nepřinutila zůstat?“

Ne. Nelituju. Protože kdyby zůstal, byl by to už jen stín toho úžasného muže, kterého jsme všichni znali. Takhle zůstal celý. Můj tatínek. Ten, který stavěl domečky na stromech. Ten, který zpíval falešně. Ten, který mě miloval a nenechal mě trpět.

Věra J. (62), Boskovice