Od dětství jsem posedlá touhou žít na samotě uprostřed přírody. Nikdy bych nevěřila, že za to může moje vzpomínka na minulý život.
Od dětství jsem posedlá vztahem k přírodě a ke zvířatům. Miluji procházky lesem a vydržím celé hodiny sedět a naslouchat, jak šumí les a zpívají ptáci.
V období puberty a mládí, když jsem byla nezadaná, se mi často zdával sen, ve kterém jsem žila uprostřed nádherné, divoké přírody, se svým manželem.
Měli jsme spolu dvě krásné děti a kolem sebe plno zvířátek, která jsme se snažili chránit před lovci a divokými šelmami. V tom snu jsem se vždycky cítila šťastná! V dětství jsem často mluvila ze spaní, maminka ale mé snové řeči nikdy nerozuměla.
Říkala, že mluvím záhadným jazykem, žádný běžný evropský v něm nepoznávala. Občas mi úryvky psala, ale já těm slovům nerozuměla. Kdesi hluboko ve svém srdci jsem však chápala jejich smysl.
Sen se náhle změnil
Když jsem se provdala, sen se náhle změnil. Hned několik dnů po svatbě se mi zdál sen jiný, ve kterém jsem křičela a probudila se zcela zpocená. Hrozně jsem tím svého novomanžela vyděsila.
V tom snu jsem se se svým snovým manželem pohádala, našla si milence, odešla za ním do města a přestala se starat o své děti. Spolu s novou láskou jsem se odstěhovala do domu poblíž moře.
Tam jsem žila spokojeně až do chvíle, kdy jsem si přečetla zprávu v místním tisku, že můj manžel a děti zemřeli v boji s pytláky. Propadla jsem zoufalství. Nemohla jsem jíst ani spát, kruté výčitky mě pronásledovaly tak dlouho, až jsem spáchala sebevraždu.
Proto nemám děti?
Když jsem se díky svým snům dopracovala k tomuto okamžiku, začala jsem vnitřně tušit, že mi osud nedá žádné dítě. Nevím, jestli jsem si to vsugerovala, nebo tomu tak opravdu je, ale nikdy se mi otěhotnět nepodařilo.
Ve svém věku se pomalu s touto nadějí loučím. Manžel sice říká, že můžeme zkusit umělé oplodnění, ale já cítím, že to bude marné. O svých snech často přemýšlím. A hledám v nich další odpověď nebo nějakou naději, že mi bylo odpuštěno a osud mi rodinu dopřeje.
Během svých meditací si uvědomuji další a další drobnosti, které hovoří o tom, že jsem Kanaďankou byla. Už jako malé děcko jsem neúnavně sledovala hokej a pokaždé fandila Kanaďanům.
Když vyhráli, hrozně jsem se radovala a po duši se mi rozlil nádherný slastný pocit. Mužstev na ledě bylo hodně, ale já se vždycky zamilovala do některého z této země. Svého času jsem dokonce chtěla do této země emigrovat.
Dodnes jím velice zdravě a nechutnají mi česká národní jídla. A taky na zvířátka nedám dopustit.
Viktorie (39), Rumburk
