Není nad to, když v těžkém partnerském boji máte na své straně spojence.
Jak říká jedno přísloví, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Přeneseně to znamená třeba i to, že někomu zkrátka po čase dojde trpělivost. Já jsem manželovu nadvládu snášela až příliš dlouho. Nakonec jsem sebrala sílu něco s tím udělat.
Měnil se nenápadně
S Milošem jsme byli nejprve dobří kamarádi. Pak se jednoho dne stalo, že přeskočila jiskra z jeho strany. Já jsem se tomu nejprve bránila, nakonec jsem ale zjistila, že jsem do svého dlouholetého známého zamilovaná také. Když jsme se brali, navzájem jsme se ujišťovali, že budeme vždycky stát při sobě, pomáhat si a dělit se o radosti i o problémy. A v prvních letech manželství to tak většinou doopravdy bylo. Miloš mi pomáhal, když se nám narodila první dcera Veronika. Ochotně jezdil s kočárkem, zapojoval se do domácích prací. Říkala jsem si, že takového partnera mi mohou ostatní ženy závidět. Po třech letech přišla na svět druhá dcera Petra. Ani tehdy Milošovo úsilí nijak nepolevovalo a tak jsem obě své mateřské dovolené prožila bez potíží. Manžel začal svůj přístup měnit nenápadně, s lety, tak, že jsem si to vlastně vůbec neuvědomovala. Stále větší tíha starostí o domácnost ležela pouze na mně, Miloš dával buď přednost kamarádům nebo se choval jako typický gaučový povaleč. V mých očích tak nějak pořád žil z té někdejší slávy. Dcery zdárně vyrůstaly. Jednoho dne jsem si uvědomila, že je mi přes čtyřicet a kromě starostí vlastně nic ze života nemám.
Chtěla jsem to řešit
Najednou jsem jasně vnímala, že jsem to já, na kom všechno leží a že Miloš už se hodně dlouho jenom veze. Rozhodla jsem se s tím udělat něco nejprve po dobrém. Moje pokusy o rozhovor na dané téma ale skončily buď drobnou hádkou nebo ignorováním ze strany manžela. Nechtěla jsem situaci příliš hrotit, ale opravdu jsem si už nyní v rodině a ve vztahu připadala nepohodlně. Starší dcera Veronika, která byla z obou dívek vnímavější, vycítila, že se něco se mnou děje. Měla jsem s oběma dcerami otevřený vztah, takže jsem jí na rovinu svěřila s tím, co mě trápí. Veronika, které bylo osmnáct, navrhla, že se svým otcem promluví, ale to jsem nechtěla. Vypadalo by to, že jsem jí proti Milošovi nějak poštvala. Veronika se ale svěřila i Petře. Ta byla manželovým miláčkem a jako druhé dítě si užila dost rozmazlování. Bála jsem se, že se přikloní na Milošovu stranu, ale dopadlo to opačně. Vytvořily jsme s dcerami spikleneckou trojici a naším cílem bylo donutit hlavu rodiny k zamyšlení a k tomu, aby se víc zapojil do společného života a péče o domácnost.
Nejprve trucoval
Nejlépe člověk pochopí to, co dělají ostatní, když to dělat přestanou. Do doby, než začala vzpoura, byl Miloš zvyklý, že ho stále někdo obskakoval. Aby něco po sobě uklidil, to ho už ani nenapadlo. Najednou byl postaven do situací, kdy před ním dál stály na stole sklenice, které neuklidil, na křesle zase ležely košile nebo ponožky, které jen tak odhodil. Až po několika dnech začalo Milošovi docházet, že se něco děje. Nejprve to zkoušel po „chlapsku“ a začal si stěžovat, že se doma neuklízí. Pronesl to přede všemi a dočkal se odpovědi od Petry, že my si své věci dáváme na místo. Miloš brzy pochopil, že čelí vzpouře a reagoval trucováním. Když byl pak postaven před to, že by si musel i sám vařit a prát, netrval jeho odpor už dlouho. Můj strach z toho, že by všechno mohlo skončit nějakým nepříjemným a trvalým konfliktem, byl naštěstí neopodstatněný. Z Miloše se zanedlouho stal ten starý dobrý kamarád, ideální jako manžel – a i jako otec. Dnes už se té malé, ale účinné vzpouře všichni čtyři s odstupem času smějeme.
Anna R. (48), Tábor
