Nechápu, jak se mohlo stát, že se naše dvě děti k smrti nenáviděly. Ta jejich rivalita začala v dětství, báli jsme se, že bude trvat už navždycky.

Nikdy nevíte, co vám příroda nadělí za ratolesti. Ani v mé rodině ani v té manželově nebyli nikdy žádní konfliktní lidé, ani žádné černé ovce rodiny, o kterých bychom slyšeli jen samé špatné věci.

Logicky jsme se domnívali, že i naše děti – Kamila a Vojtěch – budou plni sourozenecké lásky a budou to životní optimisté a pohodáři, jako my.

Jenže peklo začalo už v jejich velmi nízkém věku. Pamatuji si, jak malý Vojta kousl do nohy svou o rok starší sestru Kamilu tak, že řvala jako šílená, a pak se zakousla Vojtovi do ucha.

Najednou klid

Nebylo dne a snad ani hodiny, kdy by se z naší domácnosti neozýval křik, pláč a běsnění. Nebyli jsme nešťastní jen my, ale také sousedé. Zastavovali nás na chodbě i před domem.

Když odjely naše děti v létě na tábor, celý dům se těšil na chvíle klidu. Zato nám volali z tábora už po týdnu, ať si pro děti přijedeme, že jsou nezvladatelné. Poté jsme s nimi chodili k psychologovi, ani to nepomohlo.

Když Kamila i Vojta vylétli z hnízda, nastal doma klid, na který jsme si nemohli zvyknout. Jejich věčná rivalita tím ale neskončila. Jakmile se u nás náhodou sešli, vždycky to skončilo hádkou.

Zázrak

Vztekle pak naskákali do aut a jeli každý jiným směrem. „Ti dva se nikdy nesmíří,“ bylo nám jasné. Jenže před rokem můj muž těžce onemocněl. Lékaři mu nedávali velké naděje, že se jeho srdíčko, tolik zkoušené od našich dětí, dá do pořádku.

Zavolala jsem to synovi a poté i dceři. Následující den jsem vyrazila se slzami v očích za svým mužem. A tam mě čekal šok! U jeho postele seděli oba – syn i dcera, smáli se a vtipkovali. Myslela jsem si, že se mi to zdá.

Ten zázrak vlil manželovi do žil takovou energii, že se jeho stav začal lepšit. Nakonec tu byl s námi déle, než lékaři předvídali. Chtěl si asi ještě užít těch zázračných chvil, kdy se naše děti nehádají.

Lenka (67), Praha