Ztratila jsem matku, když jsem byla ještě malá. Lásku jsem poté už u nikoho nenašla. Nikdo mě neměl rád jako maminka.
Bylo mi teprve pět let, když máma zemřela. Vzpomínky na ni jsou matné, jako by byly zalité šedým světlem, ale přesto vím, jaká byla. Jemná, laskavá, vytvářela domov, ve kterém jsem se nebála. A milovala mne. To jsem vnímala.
Najednou zmizela a já zůstala jen s otcem, na kterého jsem se upnula s dětskou intenzitou, protože jsem neměla nikoho jiného.
Nová žena v domě
Otec byl pro mě hrdinou, který se snažil nahradit všechno, o co jsem přišla. A pak jednou přivedl Darinu. Od začátku jsem cítila, že mezi námi nebude nic dobrého.
Nenávist macechy
V jejím hlase byla chladná tvrdost, která mě děsila, i když se před tátou snažila tvářit mile. Pamatuji si větu, kterou opakovala téměř se samozřejmou zlomyslností: „Ty vlasy… kdo ví, po kom to máš, vždyť nejdou ani učesat.“
Nebyla to jen kritika. Vždycky to znělo jako narážka na mou matku. A když jsem dospívala, naznačovala, že jsem „nějak přibrala“, že bych se měla „omezit“. Paradoxně to říkala ona, která měla pozadí jako valach.
Táta to celé přehlížel. Nebo nechtěl vidět. Byl rád, že má partnerku, a já jsem neměla odvahu říct mu, co se děje. Darina mě postupně začala brzdit ve všem, co mi dělalo radost.
Osamocená a nemilovaná
Zakazovala mi dělat věci, které jsem milovala. A přitom to byl dům i můj domov. Když mi bylo osmnáct, odešla jsem. Měla jsem pocit, že musím najít někoho, kdo mi ukáže, že nejsem zbytečná.
A tehdy vstoupil do mého života Jiří. Muž, kterému jsem uvěřila, že mě ochrání. Chtěla jsem, aby byl opakem toho, co mi Darina způsobila.
Láska, která byla jen jiné vězení
Brzy jsem zjistila, jak velkou chybu jsem udělala. Začalo to nenápadně. Jirka ovlivňoval, co mám dělat. Pak přišly zákazy. Později kontrola. A nakonec rozhodování o každé maličkosti mého života.
Muž mne jen ovládal
Tvrdil, že mě miluje, ale jeho „láska“ byla jen další forma nadvlády. Byla jsem sice dospělá, ale uvnitř pořád stejně malá. Když jsem udělala chybu, obvinil mě.
Když jsem se zasmála, našel způsob, jak mě zahanbit. Byla jsem přesně tam, kam mě Darina kdysi postavila. Neviditelná, nevýznamná, nejistá.
Zničené roky se nevrátí
Nikdy jsem o tom neměla sílu mluvit. Celé období s Jiřím je jako hustá mlha, ve které jsem jen přežívala, aniž bych opravdu žila. Bylo to zvláštní. Dnes si nedokážu představit, proč jsem se nebránila. Vždyť jsem promarnila tolik času! To už nevrátí.
Už jen sama
Až když mi bylo sedmašedesát, zůstala jsem sama. Jiří zemřel. Nebyla v tom úleva, jen zvláštní prázdno. Najednou jsem měla volnost, kterou jsem nedokázala uchopit. Uvědomuji si, že většina mého života byla obětovaná někomu jinému. To už nijak nevrátím.
Lenka K. (74), Kladno