Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Že vlastní krev se mi postaví do cesty a bude mi chtít vzít mé děti.
Dlouho jsem si nalhávala, že přeháním. Ale teď už vím, že to není domněnka. Je to zrada. Tichá, promyšlená a o to horší.
Jsme každá jiná
Měla jsem se sestrou vždy zvláštní vztah. Byla mladší, živější, uměla se prosadit. Já byla ta opatrnější, co všechno nejdřív dvakrát zváží. Po rodičích jsme si toho moc nenechaly, ale ona si vždycky uměla uzmout víc. A já jí to dopřávala. Vždyť jsme rodina.
Jenže rodina, jak jsem poznala, někdy umí ranit víc než cizí člověk. Když mi umřel muž, začala se kolem mě sestra motat častěji. Pomáhala, jak říkala, „abych to všechno zvládla“. Vařila mi, vozila mě k lékaři, starala se o dům. Byla jsem vděčná. Jenže pak jsem si všimla, že si nějak moc rozumí s mými dětmi.
Rozsévala zlo
Ze začátku jsem byla ráda. Říkala jsem si, že jim dělá radost, že aspoň někdo přinese smích do té prázdné, smutné domácnosti. Ale pak začala mluvit jinak.
Takovým tím tónem, který není přímo zlý, ale kdy po něm člověk začne pochybovat o všem. „Tvoje máma je strašně tvrdohlavá,“ slyšela jsem ji jednou říct dceři. „Ona to s tebou myslí dobře, ale neví, jak to dělat.“
Dceřin pohled se mi tehdy vryl do paměti. Byl to ten pohled, kdy dítě poprvé znejistí, komu věřit. Zasela pochybnost. A od té doby ji pečlivě zalévala. Mluvila s nimi o penězích, o majetku, o tom, co se prý stane, až tu nebudu.
Útočí z boku
Vnukům kupovala dárky, jaké jsem si já nemohla dovolit. Uměla si je naklonit. Vždycky s úsměvem, s péčí, s lehkým dotekem ruky, který říkal: já tě chápu, já jsem jiná, než je ta tvoje matka. Zpočátku jsem se jí snažila důvěřovat. Říkala jsem si:
vždyť je to jen sesterská rivalita. Ale pak se děti ode mne začaly odtahovat. Přestaly volat, přestaly ke mně chodit. Když jsem jim něco řekla, odpověděly chladně, jako by mě snad ani neslyšely.
Poznala jsem v jejich slovech její obraty, její styl mluvy, ty jemné ironie, co používá, když chce zasáhnout, ale zůstat čistá. Když jsem ji konfrontovala se svými poznatky, jen se usmála: „Ale prosím tě, ty si všechno moc bereš.
Já přece nic nedělám.“ A právě v tom je její síla. Nikdy neudělá nic naplno, nikdy se k ničemu nepřizná. Jen zasune větu, drobnou poznámku, a nechá mě, aby mě zničila sama.
Co jí to dává?
Možná pocit vítězství. Možná ji těší, že mě dokáže převálcovat. Nebo je to prostě v ní, ten chlad, který umí skrýt za péči. Dcery se teď se mnou baví jen velmi opatrně, jako s někým, kdo už nepatří do jejich světa.
Syn se mnou mluví slušně, ale vzdáleně, jako s cizím člověkem. A já cítím, jak se kolem mě utahuje prázdno. Zůstávám tu, ve svém domě, s fotkami na stěně a tichem, které už není pokojné, ale odsuzující. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych přísnější.
Nedala bych jí tolik prostoru. Neotevřela bych jí dveře tak dokořán. Ale tehdy jsem chtěla mít blízko aspoň někoho. A místo sestry jsem si do domu pozvala hada. Dnes už s ní nemluvím.
Děti k ní chodí prý „jen na kafe“. Vím, že ji poslouchají víc než mě. Nezakazuju jim to, nemělo by to smysl. Jen mívám chuť je obejmout a říct: „Nenechme si nás vzájemně ukrást.“
Vlasta R. (60), Litoměřice
