Byla jsem ráda, když se dcerka začala usmívat na všechno kolem. Pak jsem si ale všimla, že se obzvlášť chechtá na skříň v rohu ložnice.
Natálka se na skříň usmívala už jako miminko. Měla jsem z toho vždycky strach, ale snažila jsem se toho moc nevšímat. Když coby batole promluvila, přejel mi mráz po zádech. Prý na ni mává nějaká paní.
Na první měsíce s malou dcerkou vzpomínám s láskou, ale nebudu zastírat, že to nebylo jednoduché. Kolotoč kojení, přebalování a pláče se zlomil ve chvíli, kdy se na nás Natálka poprvé usmála. Náročné chvilky byly v tu ránu téměř zapomenuty.
Naše miminko se usmívalo stále víc, a to nejen na nás, ale na všechno kolem. Jednou jsem se otočila zády, zatímco se Natálka probouzela v postýlce, a zaslechla jsem hlasitý smích. Podívala jsem se na ni v domnění, že kouká mým směrem.
Ale ona se nadšeně smála přímo na skříň. Připadalo mi to vtipné, ale jen do chvíle, kdy se to stalo běžnou součástí dne i noci. Natálka se na skříň smála víc než na mě a manžela.
Viděla něco, co my ostatní ne?
Prakticky po probuzení se hned otáčela na to místo, během kojení jí malá očka bloudila ke skříni a rozesmátou pusinku měla do rohu pokoje i v noci. Začala jsem se bát, že tam vidí něco, co já ne. Manžel hned zahnal moje „přihlouplé“ obavy.
Máma mě v tom ale utvrdila. „Ty jsi taky viděla cosi na stropě, když jsi byla mimino. Malé děti jsou ještě spojené s nadpřirozenem,“ řekla, jako by šlo o běžnou informaci.
Náhlý chlad
Jednou byl manžel pracovně přes noc mimo domov, a to jsem se opravdu bála. Natálka se zase smála na skříň, když odbila půlnoc. Pak zvedla hlavu i naše spící kočka a rovněž se dlouze zadívala stejným směrem.
Usínala jsem s bušícím srdcem a pocitem, že mě někdo sleduje. Ráno jsem si zkusila ke skříni stoupnout a zavřít oči. Všude na těle se mi udělala husí kůže. Opravdu jsem byla vyděšená, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Skříň mi manžel vyhodit zakázal.
Nechtěla jsem navíc působit hystericky, a tak jsem si toho zkrátka přestala všímat. Nakonec jako bych se s tím úkazem sžila. Dcerku jsem mohla nechat chvíli jen tak v postýlce a neplakala, protože ji „něco“ hlídalo a bavilo.
Postupem času se Natálka naučila mluvit, a to jsem se pak teprve dozvěděla věci, které mě vyděsily. Zároveň mi to ale všechno začalo dávat smysl a uklidnila jsem se. „Paní mává, tam,“ řekla jednou večer po koupání Natálka a ukázala na skříň.
Zatrnulo mi, ale už mi bylo jasné, že vidí ducha. Brzy jsem se dozvěděla, o koho se přesně jedná. Natálka si začala broukat ukolébavku, kterou mi zpívala babička. Těžko ji znala ode mě, protože jsem na ni prakticky zapomněla.
Vzpomněla jsem si až ve chvíli, kdy jsem ji po letech slyšela od dcerky. Pochopila jsem, že to moje babička chodí za Natálkou.
Iva B. (53), Louny
