V mládí se mi zdál zvláštní sen, na který nikdy nezapomenu. Ale co je o mnoho zvláštnější, stejný sen se po mnoha letech zdál i mé vnučce.
Bylo mi tehdy dvacet a bydlela jsem u svých rodičů v Ústí nad Labem nedaleko Erbenovy vyhlídky. V podstatě nad městem – kde se nachází Kočkov, známá meteorologická stanice.
Podle starých legend se zde scházely čarodějnice z celého okolí a pořádaly v těchto místech své reje. Od vyhlídky se směrem k německým hranicím rozprostírají rozsáhlé lesy, jen tu a tam se v nich nachází malá vesnička s několika domky.
Ráda jsem se jako mladá dívka dívala na tu rozsáhlou zeleň, která se zdála tajemná a neprobádaná. Muselo to mít tak velký vliv na mou fantazii, že se tato krajina promítla až do nevšedního snu…
Krásné údolí
V něm jsem kráčela k vyhlídce, když tu jsem v prudkém zalesněném kopci uviděla jeskyni. Nemohla jsem odolat zvědavosti. Kam asi vede? Když jsem do ní nahlédla, spatřila jsem v dálce před sebou světlo. Prolezla jsem tunelem a na konci zůstala v úžasu stát.
Přede mnou se rozprostíralo nádherné údolí. Desítky chaloupek, mechové střechy, krásné zahrádky, cestičky z bílých oblázků. Rozběhla jsem se dolů. Lidé, co tam žili, byli průsvitní, vznášeli se a byli usměvaví a moc milí.
Nechci odejít
Zvali mě dál, a chtěli, abych jim vyprávěla – jak se žije tam u nás – „nahoře“. Bylo mi mezi nimi tak dobře, že se mi nechtělo odejít. Když nadešel čas, vyprovodili mě k jeskyni a srdečně se se mnou rozloučili.
Prošla jsem chodbou a vylezla nad naším sídlištěm. Najednou jsem ale nemohla dýchat, cítila jsem ten těžký, chemičkou zaneřáděný vzduch a viděla tu špínu kolem. Měla jsem chuť se otočit a běžet zpět.
Když jsem se ale ohlédla, nebylo po vstupu do jeskyně ani památky. Vtom jsem se probudila. Ten sen ve mně žil dlouho. Mnoho let. Roky běžely a já se stala babičkou. Vnučka Jituška, kterou jsem často hlídala, jednou začala po mém bytě bloudit jako ve snách.
Říkala jsem si, co se jí asi stalo, našlapovala jsem kolem ní, a přemýšlela, jak se jí zeptat. Až mi začala při odpoledním čaji vyprávět sama. Líčila mi zvláštní sen, který se jí zdál…
V tom snu stála ve starém bytě své prababičky v Ústí nad Labem – byt byl prázdný, bez nábytku, bez obrazů a závěsů. Najednou se před vnučkou objevil malý chlapec. Vzal ji za ruku a řekl: „Pojď, něco ti ukážu!“ Vedl ji do kopce a pak pěšinou v lese k tajemné jeskyni.
Pozdravují
Když jí prošli, objevila se před nimi kouzelná krajina s malebnými domky a úžasnými bytostmi. Radostně ji vítaly, vyptávaly se na život „tam nahoře“, a nakonec vnučku vyprovodily zpět k jeskyni. Když se s ní loučily, kladly jí na srdce, aby mě pozdravovala.
Byl to pro ní takový zážitek, že mi musela svůj sen vylíčit – včetně vzkazu, který mi vzal klid. Nikdy jsem totiž své dceři ani vnučce o svém dávném snu nevyprávěla. Jak je možné, že se Jitušce zdálo totéž?
Olga (65), Praha