V dešti jsme se tehdy ukryly ve zdech starého stavení. Netušily jsme, že tam číhá děsivá minulost, která na sebe čas od času upozorní.

Staré mlýny patří mezi místa, kde se to čerty a duchy jen hemží. Alespoň podle pověstí. Jedním z takových starých mlýnů, kde mi naskočila husí kůže, jsou ruiny Dolského mlýna v Českém Švýcarsku.

Ten výlet byl pro mě a dceru a našeho psa nezapomenutelným zážitkem. Jenže jsme si nevybraly zrovna nejlepší počasí. Už jsme byly skoro u cíle, když se strhla bouřka. V ruinách mlýna jsme chtěly najít úkryt před tou hroznou průtrží.

Je to krev?

Náš pes Max byl tady ale mimořádně neklidný, a nebylo to jen tím deštěm. Vrčel a občas štěkal na obyčejnou kamennou zeď. S dcerou jsme se divily, co tam ten pes může vidět. Zkoumaly jsme zdivo kousek po kousku. Nic podezřelého jsme ale nenašly.

Jenom po zdi stékala voda proudem. Po chvíli déšť polevil a stal se z něj deštíček. V tu chvíli se nám zdálo, že to, co po zdi teče, je tmavý pramínek. Snad nějaké bahno?

Nedalo nám to a šly jsme se podívat zblízka. Byl temně rudý a vytékal z malé praskliny. Jako by to byla krev! Popadly jsme věci a upalovaly pryč.

Nenajdou klid

Zapátraly jsme v knihách a našly děsivou historku. Jedna z mnoha pověstí, které se k místu vážou, má svůj původ v tragickém příběhu ze 16. století. Jediný syn mlynáře tehdy odešel do světa.

Po letech zaklepal jednoho večera na vrata cizinec, jehož tvář byla zarostlá plnovousem. Požádal mlynáře o nocleh a předem štědře zaplatil. Mlynář se ženou v noci bohatého muže zabili a oloupili.

Druhý den přijeli sedláci s obilím a vyptávali se, zda už mlynář s mlynářkou viděli svého syna, který se vrátil ze světa jako boháč. Povečeřel prý v hospodě a chtěl rodiče překvapit. Mlynář se po té zprávě oběsil a mlynářka skočila do náhonu. Duch zavražděného syna i jeho rodičů prý bloudí v okolí mlýna dodnes.

Alice (61), Mělník