Ten den jsem se zdržela u babičky a dědečka, když jsem šla domů, byla už tma. Kráčela jsem kolem řeky. Byla hustá mlha a já najednou nevěděla kudy dál…

Vkamnech praskala suchá polena, tak krásně se sedělo v kuchyni poblíž. Moji prarodiče, u kterých jsem byla na návštěvě, rozsvítili světlo. Večer začalo drobně mrholit. Dědeček vyprávěl příběhy ze svého mládí, naslouchala jsem jim se zatajeným dechem.

„A to je konec příběhu!“ řekl a zapálil si dýmku. Babička se ohradila, že čoudí mně přímo pod nosem. Děda se zvedl a vyrazil rázným krokem na zápraží. Běžela jsem za ním. Od řeky se valila mlha.

Strašidla nejsou

A to mého dědu inspirovalo k dalšímu příběhu. „No a od té doby se u řeky zjevuje duch mrtvého převozníka,“ končil po chvíli své povídání. „Někdy v té mlze pluje s tou svou pramicí po řece. I já ho viděl!“ dodal. „Co to té holce povídáš!“ okřikla ho babička.

„Vždyť víš, že bude muset za chvíli jít domů, v té mlze a kolem řeky!“ Pak se obrátila ke mně se slovy: „Vymýšlí si, jako vždycky. Žádná strašidla neexistují, a když, tak je děda sám strašidlem v naší vesnici.

Podívej se, v čem chodí a dělá mi ostudu!“ Zkontrolovala jsem svému dědovi boty. Byl navlečený ve starých sešlapaných a děravých důchodkách.

Ztracená

Dědeček se ale nedal. Jakmile babička zamířila do kuchyně, mrknul na mě významně: „Babička tomu nevěří, ale já ho na mou duši viděl!“ Vzápětí jsem se s prarodiči rozloučila a vyrazila podél řeky k našemu sídlišti.

Nebylo to daleko, venku se ale valila od řeky mlha jako mléko. Cesta, po které jsem šla, se smrskla do malé stezky na levém břehu řeky. Minula jsem starou loďku, vytaženou na břeh. Mlha dál houstla, až jsem najednou neviděla na krok.

Přesně v místech, kde se cestička rozdvojovala, jedna vedla na sídliště, druhá do lesa. Po několika nejistých krocích jsem poznala, že jsem zabloudila. Mlha visela i nad řekou, najednou jsem nevěděla, kde končí břeh.

Nohu mi sevřela bažina, do které jsem zapadla. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a vracela se zpátky k loďce. A to bylo ještě horší. Ten obrat mě ještě více zmátl. Stála jsem bezradně na místě a chtělo se mi brečet.

Mlžné cáry nad řekou se najednou rozplynuly. A z nich se vynořila postava, která mířila ke mně. Rozpoznávala jsem podivný klobouk a dlouhý černý plášť.

Byl to on?

Neznámý mi pokynul, abych ho následovala. Nemluvil a nebylo mu vidět do tváře. Přikrývala ji kapuce. Ani nevím, proč jsem poslechla. Kráčela jsem za ním. Pohltila nás mlžná temnota. Šel tak sebejistě, že jsem mu musela věřit.

Za pár minut jsem uviděla před sebou v mlžném oparu světélka. Mlha se postupně rozplývala. Bylo to sídliště! Poděkovala jsem neznámému a rozběhla se k domovu. Domů jsem dorazila v pořádku.

Při další návštěvě prarodičů jsem dědečkovi všechno vylíčila s tím, že to určitě byl ten dobrý duch, o němž vyprávěl.

Jitka (63), jižní Čechy