Byla nenávistná, nikdo ji neměl rád. Dokázala prý uhranout pohledem. Nikdy jsme se jí neměli stavět do cesty.
V malé vesničce na severu Čech, kde bydlela moje babička, žila kdysi žena, o které se říkalo, že je čarodějnice. Místní se jí báli, uměla údajně uhranout pohledem tak, že chlapům přestalo chutnat pivo a drůbež na dvorku propadala hysterii.
Stará Margita žila sama, nikdo za ní nechodil, měla jen dvě kočky, které byly stejně zlé jako ona. Pocházela prý z východního Slovenska. Jak a proč se objevila v naší vsi, nikdo neví. „Kde se vzala, tu se vzala!“ dodávala babička, když o Margitě vyprávěla. S Margitou nebylo radno si cokoli začít, ovládat prý uměla i divoká zvířata.
Margito, čaruj!
Byla jsem tehdy ještě dítě, se stejně starým bratrancem jsme u babičky na vsi trávili mnoho času. Jak nám babička kladla na srdce, Margity jsme si nevšímali. A ani jsme v dětství nezažili nic, co by nasvědčovalo tomu, že je pověst o její moci skutečná.
Margita chodila každý den ve stejnou dobu na hřbitov ke hrobu, který nebyl označený, zdálo se, že je opuštěný, a nikdo netušil, kdo v něm leží. Možná jen Margita to věděla, protože tam zapalovala svíčky.
Pak vždy spěchala domů, nikoho si nevšímala, s nikým se nebavila, nikomu neodpovídala na pozdrav. Tak jsme dorostli já a můj bratranec do puberty. A to člověku otrne a napadají jej v takovém věku různé bláznivé kousky.
Bratrance Vaška napadlo, že si na starou Margitu počíháme v poli, a až zase půjde ze hřbitova, tak vyskočíme na cestu a křikneme : „Margito, čaruj!“ A utečeme.
Kočka za oknem
Ten den se honily po nebi temné mraky. Už když se Margita blížila, jsem měla neblahý pocit a chtělo se mi tu akci odvolat. Jenže Vašek byl tak nadšený, že by mě stejně neposlechl.
Když na babu vyskočil z pole a zakřičel, já se naopak přikrčila k zemi a přála si, aby mě ta ženština neviděla. Co se přesně stalo, nevím, ale Vašek se najednou skácel k zemi a lapal po dechu. Slyšela jsem, jak baba nad ním cosi huhlá. „Však počkejte!
Všichni, co jste v tom zatraceném baráku!“ zaskřehotala a hrnula se zase dál. Seděla jsem u Vaška, který stále ležel na zemi, a nevěděla, co si počít. Pak jsem vyskočila a běžela pro pomoc. Vaška odvezli do nemocnice. Babička se mě ptala, co přesně se stalo.
Já se ale bála říct pravdu. Tu noc mě probudilo šramocení za oknem. Hrozně jsem se vyděsila, když jsem spatřila černou kočku, jak na mě zírá přes sklo. Byla to jedna z Margitiných koček. Vzbudila jsem babičku a všechno jí řekla.
I když mi řekla, ať jdu v klidu spát, viděla jsem, jak zádumčivě sedí na posteli a přemýšlí. Ráno se mnou vyrazila do kostela za panem farářem. Dlouho spolu hovořili, babička si pak nesla domů svěcenou vodu a modlitební knížku. Pochopila jsem, že babička má strach, že se Margita bude mstít.
Sůl do rohů
Doma jsem pak s ní musela zpívat „Ježíši, králi!“ a sypat do rohů místností sůl. Na práh a do oken babička pokládala nějaké bylinky. Nakonec postavila ke dveřím proutěné koště, prý aby zlí duchové nemohli dovnitř.
Pomohlo to jen částečně, protože do tří dnů jsme s babičkou obě onemocněly, přehnala se přes nás nějaká viróza. Nejhůře na tom byl Vašek. Lékaři zjistili, že má klíšťovou encefalitidu, v nemocnici si poležel. Proklela nás Margita? To dodnes nevíme, dál už jsme ji ale nikdy nepokoušeli.
Jana (72), Jičínsko
