Náš televizor se porouchal, tak nám stará sousedka nabídla, že nám dá svůj starý. Od té doby se v naší domácnosti děly moc zvláštní věci…
Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začíná. Zařízení do bytu jsme dostali od známých a počítali s tím, že si postupně pořídíme věci nové.
Šlo to pomaleji, než jsme si představovali, a tak se nám televize od rodičů porouchala dříve, než jsme stihli ušetřit na novou. Říkali jsme si, že to bez ní nějaký čas vydržíme, sousedka nám ale nabídla, že si můžeme na její půdě nějakou vybrat.
Bez energie
Na její půdě bylo tolik úžasných věcí! Milujeme s manželem prostředí s nádechem minulosti a starých vzpomínek. Jakmile manžel půdu uviděl, běžel pro fotoaparát, aby si prostor vyfotografoval. A já mu pózovala.
Jak jsme tak přesouvali věci a krabice, najednou jsme ji uviděli. Starou televizi. Něco nás na ní fascinovalo. Stále jsme se na ni museli dívat, její obrazovka přitahovala. Manžel se zeptal sousedky, zda televize funguje.
Zarazila se, a po chvíli zamyšlení váhavě řekla, že ano. Prý si ji máme vzít, ona už ji stejně nevyužije. A tak byla televize naše. Tu noc se nám oběma zdály zvláštní sny, ráno jsme si z nich nedokázali nic vybavit, zato jsme měli divný pocit.
Těžko se nám vstávalo a potáceli jsme se po pokoji. Tak tomu bylo i následující den a další… Začali jsme do sebe ládovat vitaminy. Náš stav se zhoršoval. Lékař nás poslal na celková vyšetření, která neukázala žádný problém. Byli jsme zdraví.
Naše únava se ale prohlubovala, večery jsme trávili u televize – jen jsme otevřeli dveře, už jsme ji museli pustit. A co hůře? Jako uhranutí jsme pustili televizi ráno hned, jak jsme se probudili. A pak nedokázali jít do práce.
Do propasti
Narůstala absence v práci, a pokud jsme do ní dorazili, nedokázali jsme se soustředit. Hrozilo, že přijdeme o místo. Oba jsme cítili, že se řítíme do propasti. Až nám pomohla náhoda. Vlastně manželův bratr. Oba měli společného koníčka – fotografování.
Protože švagr měl doma lepší vybavení, vyvolal si manžel film z půdy u něj. Fotky ale už nezvětšoval. A tak to udělal švagr. A něco ho na nich zaujalo… Na několika snímcích z půdy byla naše televize. Co ale více? Na obrazovce byly naprosto zřetelně znát ruce.
Jako by tam byly obtisknuté dvě dlaně, jenže na každé z fotek byly umístěny v jiné poloze. Když nám tohle švagr ukázal, polila nás hrůza.
Podivná náhoda
Začali jsme si dávat věci do souvislostí. Naše problémy začaly přesně ve chvíli, kdy jsme si televizi z půdy přinesli. Nechtělo se nám věřit, že by to byla jen pouhá náhoda. S tou televizí bylo něco špatně.
Manžel vyskočil a spolu s bratrem vzali televizi s tím, že ji vrátí zpátky na půdu. V tu chvíli blikla žárovka a před nosem se jim zabouchly dveře do předsíně. „Vyhoďte ji z okna!“ začala jsem hystericky ječet a třásla se jako sulc.
Manžel vytáhl ze skříně prostěradlo, vhodil televizi do něj a s bratrem ji vlekli k autu. Ani jsme se nedivili, že nešlo nastartovat. Televizi jsme nakonec dopravili na skládku, kde jsme ji zakopali, a já k ní přihodila růženec po babičce. Pro jistotu.
Anežka (71), Tábor
