Když se ohlédnu za svým životem, divím se, že jsem to dotáhla až sem a stále se dokážu smát a dívat do budoucnosti s nadějí i láskou.
V životě jsem zažila moc bolesti. Musela jsem tvrdě bojovat o své místo na slunci. Ale snad aby byla alespoň nějaká spravedlnost, dostala jsem do vínku nezdolnou povahu, bojovnost, lásku k životu a vlastnosti.
Díky nim po mnoha pádech vždy dokážu znova vstát a s hlavou vztyčenou a s úsměvem na rtech kráčet dál. Osud mě srazil na kolena víckrát, než dokážu spočítat, ale pokaždé jsem vstala. Pro svou rodinu, pro sebe, pro naději, která se vždycky někde našla.
Osud mě nikdy nešetřil
Narodila jsem se na malé vesnici. Bydlela jsem s rodiči a mladším bartrem. Otec byl tesař, muž s rukama zmoženýma prací, ale srdcem, které často tvrdlo pod tíhou života. Matka nás držela pohromadě, i když otec někdy hledal útěchu v lahvi.
Když mi bylo čtrnáct, bratr onemocněl. Leukémie. Bylo mu deset. Ten den, kdy nám to lékař oznámil, se mi svět zhroutil. Matka plakala po nocích, otec se uzavřel do sebe a já, ještě dítě, jsem se snažila být oporou. Petr bojoval statečně.
Dva roky jsme ho navštěvovali v nemocnici, drželi ho za ruku, vyprávěli mu pohádky. Když zemřel, bylo mi šestnáct. Na jeho pohřbu jsem stála u hrobu a slíbila si, že už nikdy nebudu plakat.
Odešla jsem do města
Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem musela být silná pro mámu a tátu, pro vzpomínku na Petra. Chtěla jsem začít znovu, zapomenout na bolest, která mě pronásledovala.
V osmnácti jsem poznala Jana, muže s očima plnýma snů a smíchem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Vzali jsme se, narodily se nám dvě dcery. Byly mým světlem, mým důvodem, proč vstávat každé ráno.
Jan jezdil jako řidič kamionu, já pracovala jako účetní. Život nebyl lehký, peněz bylo málo, ale měli jsme jeden druhého. Až do dne, kdy mi zavolali z nemocnice. Jan havaroval. Kamion se převrátil na dálnici. Nepřežil.
Bylo mi třicet osm, Kláře patnáct a Lucii deset. Když jsem jim to říkala, seděly na gauči, držely se za ruce a plakaly. Já jsem nemohla. Musela jsem být silná. Uvnitř jsem se rozpadala na kusy.
Žily jsme v nejistotě
Pracovala jsem na dvě směny, abychom měly na jídlo, na školu, na oblečení. Klára byla rebelka, zlobila se na svět, na mě, na osud. Hádaly jsme se, křičely, ale pak se vždycky objaly a ona mi šeptala:
„Promiň, mami.“ Lucie byla tišší, její smutek byl hlubší, schovávala ho za knížkami a tichým úsměvem. Snažila jsem se být jejich matkou, otcem, přítelkyní. Někdy jsem zvládla jen to první.
Byly noci, kdy jsem se zhroutila na kuchyňském stole, s hlavou v dlaních, a ptala se, jestli to vůbec zvládnu. Ale ráno mě dcery probudily, objaly a já věděla, že musím jít dál. Když Klára dokončila vysokou školu, odstěhovala se do Anglie.
Bylo to, jako by mi někdo vyrval kus srdce. Telefonáty a dopisy nestačily. Lucie zůstala blíž, studovala v Praze, ale i ona si začala budovat svůj život. Dům, který byl kdysi plný smíchu, ztichl.
Začala jsem malovat. Nejsem umělec, ale barvy mi pomohly vyjádřit, co slova nedokázala. Bolest, lásku, vzpomínky. Každý tah štětcem byl jako vydechnutí, jako kousek mě, který se vracel.
Pak přišla další rána
Rakovina prsu. Když mi to lékař řekl, seděla jsem v ordinaci a cítila, jak se mi podlamují kolena. Ale pak jsem si vzpomněla na Petra, na Jana, na všechny chvíle, kdy jsem si myslela, že už dál nemůžu.
Řekla jsem si: „Marie, ty to zvládneš.“ Operace, chemoterapie, strach, to vše jsem prošla. Klára se vrátila z Anglie, Lucie přijížděla každý víkend.
Seděly jsme spolu, smály se, plakaly, vzpomínaly na Jana, na dětství, na to, jak jsme se hádaly a pak se smířily. Byly to těžké měsíce, ale ukázaly mi, jak silná je moje rodina. Nejen já, ale i moje dcery.
Klára mi jednou řekla: „Mami, ty jsi nás naučila, co je to láska.“ A já plakala, protože jsem věděla, že to nebyla jen moje síla, ale i jejich.
Slzy štěstí
Dnes sedím u okna a dívám se na zahradu, kterou jsme s Janem kdysi vysadili. Strom, který jsme zasadili, když se narodila Klára, je teď vysoký a pevný, jako by mi připomínal, že i já jsem přežila všechny bouře.
Lucie má dvouletého syna, mého vnuka Tobiáše. Jeho smích je jako ozvěna těch dní, kdy moje dcery běhaly po domě a házely si míčem. Klára se vrátila domů natrvalo a plánuje svatbu.
Minulý týden mi přinesla svatební pozvánku a řekla: „Mami, bez tebe bych tohle nikdy neměla.“ A já, poprvé po letech, jsem si dovolila plakat, ne ze smutku, ale z radosti.
Bojuji dál…
Vzal mi bratra, manžela, zdraví. Ale dal mi lásku, sílu a rodinu, která je mým domovem. Každý den si připomínám, že být silná neznamená nikdy neplakat. Znamená to plakat, padat, ale vždycky vstát. Pro sebe, pro ty, které miluju.
Moje rodina je moje kotva, moje radost, můj důvod, proč žiju. A i když je mi šedesát, vím, že můj příběh ještě nekončí. Dokud mám své dcery, svého vnuka, své barvy a své vzpomínky, budu bojovat dál. Protože to je to, co dělá rodinu a lásku, která přežije všechno.
Marie J. (60), Poděbrady